Freiheit

Všichni, kdo mají v rodném listě v kolonce „otec" prázdné nevyplněné místo by měli zpozornět. Zejména válečné ročníky, ale i jedinci s rodištěm v místech s vojenskou posádkou posměšek „otec neznámý vojín" jistě dobře znají z dětství. Jeden takový potenciální rodič mě nedávno zaujal na internetové aukci. Já vím, vojáček z Velké války je dávná minulost a rádoby vtipný úvod není úplně na místě. Kabinetka, vzhledem k rozměru 10 x 6,5 cm lépe řečeno vizitka je ale z věhlasného atelieru fotografa Josefa Jeschke ve Svobodě nad Úpou a je tudíž celkem logické, že mladého muže v rakousko - uherské zeměbranecké uniformě bychom měli hledat v nejbližším okolí. Jenže holenkové, jen z tehdejší Svobody narukovalo do bojů za císaře pána 333 mladých mužů. Nevrátilo se jich 63. Jména padlých jsou sice známá, ale fyzická podoba se i vlivem známých událostí a radikální výměny obyvatelstva po roce 1945 zachovala jen u několika z nich. Identifikovat po tolika letech řadového pěšáka, který není ani na zachovaném tablu vojáků z let 1914 - 1918 uloženém v Muzeu Podkrkonoší v Trutnově z mrňavé černobílé fotografie, byť kvalitně zhotovené v atelieru je jako hledat příslovečný krejčovský instrument v upěchované kupě usušené horské smilky.

Sbírání čehokoliv je zajisté záliba ušlechtilá, pokud nepřeroste v mánii. Za víc než půl století pohybování se ve sběratelské komunitě, byť většinou jen jako nadšený pozorovatel jsem poznal celou řadu rozličných sběratelských týpků. Z duše nesnáším ty namachrované frajery, kteří vlastní největší sbírku nějakých nicotností na světě, čítající třeba statisíce kusů skleněných špendlíkových hlaviček. Znám haury, kteří zas mají ve sbírce jen samý unikát, ať už jde o svaté obrázky, zápalkové nálepky nebo pohlednice - vesměs tisky vydávané v mnohakusových nákladech. Daleko víc mě baví naslouchat zasvěcenému povídání opravdového znalce, který si o každém nově získaném exempláři třeba i nepočetné sbírky zjistí všechny dostupné informace a jako bonus má v rukávu téměř ke každému kusu i originální příběh. Jeden takový se pokusím převyprávět i přesto, že Svobody nad Úpou se dotýká jen okrajově. Jídelní lístky nejsou zrovna masově rozšířeným sběratelským artiklem, ale i v těch několika málo známých kolekcích se najdou zajímavé kousky. Jídelní a nápojový lístek z Café Parisien na Titaniku s datem 14. dubna 1912. Státníky podepsaný blanket z Postupimské konference vítězných mocností na zámku Cecilienhof po II. světové válce. Kaligrafickým písmem ručně psaný několikastránkový sešitek z korunovační hostiny královny Alžběty II. Nebo tiskopis z pražské pivnice U Zlatého tygra z toho večera v lednu 1994, kdy se tam president Spojených států Bill Clinton v doprovodu Václava Havla stavil na pivko, aby pak později v Redutě vyšvihl na darovaný saxofon slavnou Gershwinovu jazzovou pecku Summer Time. Neméně zajímavou historickou kuriozitu lze při troše štěstí objevit i na domácím regionálním písečku. Jídelní lístek z Walzelovy vily v Trutnově - Poříčí, postavené už před I. světovou válkou a obklopené parkem, kde dnes sídlí azylový dům příspěvkové organizace Most k životu, je památkou na slavnostní menu při významné rodinné události. Tehdejší patriarcha lnářské dynastie a hlavní podílník firmy „Bratři Walzelové" Maxmilian rytíř Walzel z Wiesentreu (3. 1. 1855 - 19. 6. 1933) a jeho manželka „Wenzi" Wenzeslava rozená Hrušková (27. 1. 1859 - 2. 2. 1933) slavili padesáté výročí sňatku, tak zvanou zlatou svatbu. Neokázalý tisk s portréty manželů je doplněn názvy jídel napsanými na psacím stroji.

V sobotu 21. listopadu ráno klesla rtuť teploměru náhle na mínus osm, což je na holomráz docela pěkný samec. Po krásném slunečném pátku s inverzí jako z čítanky jakou nám horákům tak závidějí Pražáci, kdy i „makáč" pod okny při opravě kamenné zídky pobíhal v tričku s krátkými rukávy a prakticky i po předcházející šňůře podmračených mlhavých a deštivých dnů to byl docela šok. Ne snad, že by to bylo u nás v podhůří něco příliš neobvyklého. V listopadu nepadá zpravidla jen listí, ale často i sníh a to i v množství víc než malém. Všechny „rosničky" z dostupných televizních kanálů sice unisono kvákaly stejnou mantru o výhledově nadprůměrných teplotách ještě minimálně na další čtyři týdny, ale co naplat, jednou to určitě přijde. V duchu slyším nějaký jízlivý vnitřní hlas, jak vemlouvavě šeptá - ale vždyť zimu jsi vždycky míval rád, dědečku. Ba, míval, míval. Jenže poslední dobou je to čím dál větší fuj! Ještě tak při pohledu z okna příjemně vytopeného bytu se šálkem voňavé kávy nebo už spíš jen ve vzpomínkách se sklenkou portského při prohlížení historických pohlednic se zachumelenými stráněmi lze vzít tu bílou hrůzu na milost. Je ironií osudu a zcela v duchu geniálního Járy Cimrmana, jehož hrdina neměl rád lidi, tak si otevřel hospodu, že se někdo, kdo nenávidí zimu, zabydlí v horách. Inu stalo se. A přiznejme si, že z těch starých obrázků pocukrovaných chaloupek jisté kouzlo přece jen dýchá.

V roce 1944 to bylo poslední léto v Krkonoších i pro „Tonču ze mlejna". Tehdy jednadvacetileté slečně, vnučce váženého místního papírenského podnikatele Prospera Piette Rivage zapsaného do historie jako Otec Krkonoš tak nejspíš nikdo neříkal. Tony, plným jménem Antonia Rosa von Czipkay, dcera ovdovělé Rosy Walzel von Wiesentreu rozené Piette von Rivage a jejího druhého muže, uherského šlechtice a spolumajitele papírny Karla von Czipkay přece jen měla dostatek těch von v rodokmenu, aby mohla být počítána ke svobodské smetánce. Ani starobylý městský mlýn už dávno nebyl mlýnem, ale moderním pohodlným sídlem - vilou pro některé příslušníky rodiny a zaměstnance firmy Piette. V rodinném albu potomků těchto šlechtických rodů spjatých s předválečnou Svobodou nad Úpou je i několik fotografií z turistických i cyklistických výletů mladých dam do okolní přírody. Antonii totiž často doprovázela starší sestra Weiby neboli Elizabet Walzel von Wiesentreu a někdy i chlupatý psí miláček bobtail Tömchen. Působivá je fotka z pusté náhorní planiny na Rýchorách s Rýchorskou boudou a Maxovkou v pozadí na horizontu, zvěčněná mnohokrát různými fotografy a přesto nikdy neokoukaná. Také snímek z projížďky podhorskou krajinou jistě vyvolá úsměv ve tváři dnešních bikerů, jak moc se za tři čtvrtě století změnila třeba jen volnočasová móda. Pouze bicykl má stále dvě kola a krkonošská příroda je stejně malebná i z prašné silničky.

I přes nesourodou výstroj jsou to zajatí vojáci belgických královských ozbrojených sil na nucené práci            v papírně firmy Eichmann v Maršově I.

Dodatečně kolorovaná černobílá fotka spojeneckých válečných zajatců v areálu Eichmannovy papírny v Maršově I. vzbuzuje dojem chvíle oddechu v kasárnách. V krajním případě spokojených vězňů nějakého fešáckého kriminálu pro prominenty. Také z dnešního pohledu, kdy patří kdysi samostatné díly Maršova pod všeobjímající náruč Svobody nad Úpou se situace jeví jako jeden velký paradox. Být ve Svobodě za ostnatým drátem! O pobytu britských, francouzských, belgických ale i novozélandských a na jiných místech Trutnovska také sovětských zajatých vojáků na detašovaných pracovištích během II. světové války ví současná veřejnost pramálo. Již brzy po začátku války, po kapitulaci Francie, záboru Belgie či ofenzívě v Africe bylo internováno množství zajatých vojáků spojeneckých armád protihitlerovské koalice chráněných na základě mezinárodních konvencí zejména Třetí Ženevské úmluvy platné od roku 1931 a kontrolované Červeným křížem. Vládní orgány Třetí říše jimi často nahrazovaly úbytek pracovních sil po povolání německých mužů na frontu. Váleční zajatci spolu s totálně nasazenými ročníky z okupovaných zemí byli využíváni v průmyslu i zemědělství, ve stavebnictví i v dolech, při budování silnic nebo práci v lese. Oblast Horního a části Dolního Slezska i východní okresy nově zřízené župy Sudety včetně Vrchlabí, Trutnova a Broumova zásoboval většinou zajatecký tábor Stalag VIIIB v Lamsdorfu. Dnes jsou to Łambinowice v Polsku. Odtud byli převážně britští státní příslušníci dodáváni i do obou táborů v místních papírnách.

11. listopad je sice úzce spojen s koncem I. světové války na západní frontě, ale během času se stal dnem uctění všech válečných veteránů ze všech válek. A vlastně i svátkem vojenských vysloužilců všeobecně. Veřejnost symbolickým připnutím vlčího máku do klopy vzdává hold všem padlým bojovníkům i účastníkům válek. Svatý Martin i vinaři se svým prvním vínem z letošní sklizně musí prominout, že jsou poněkud upozaděni. Z bohatého výběru různých vojenských relikvií, které by se k připomenutí dnešního významného dne hodily, jsem zvolil jednu ryze osobní. Měl jsem štěstí, že v době mé základní služby v československé lidové armádě spoutané ve svazku Varšavské smlouvy zuřila v Evropě jen válka studená. Nehrozilo tudíž, že bych ověnčil svou hruď blyštivými metály za statečnost v boji. Od té doby uteklo již drahně let a vojenští páni mě už dávno vyškrtli z evidence. Na své povinné dva roky u ženijního vojska nijak často nevzpomínám a žádné extra památky neuchovávám. Jak taky, když nejvyšší a jediné vyznamenání, které vojín Tichý obdržel tak trochu náhodou a jako poslední u útvaru jen aby se splnila plánovaná kvóta, byl odznak vzorného vojáka. Varianta v na pohled laciném pouťovém provedení s nezbytnou pěticípou hvězdou, které lajdáci z ražebny Zukov Praha 11 už ani nečíslovali jako za „starých dobrých časů" ministra Čepičky. To i srandovní rytíři recesistického spolku Schlaraffia mají své smalťáky honosnější. A na aukčním portálu Aukro vydražené často za několikanásobek ceny. Tak nechám odznak ještě v krabici, třeba ho jednou dědicové zpeněží výhodněji.

Nepublikováno

Je podzim a v jižních Čechách, kraji rybníků není podobná scenerie jen v několikrát větším měřítku nic neobvyklého. Fotografie datovaná 15. července 1936 však připomíná rybářský svátek jen na první letmý pohled. Piettovo náměstí v tenkrát ještě samostatné obci Maršov I. s dominantou Piettovy školy a s kostelíkem sv. Josefa vzadu ve stráni pozná snad každý Svoboďák. Okrasný rybníček v parku si pamatují jen ti dříve narození. Jak vidno i nepatrná vodní nádrž potřebovala občas vyčistit od nánosů bahna a drobného neřádstva. Nejspíš tam nebylo tolik odhozených věcí jako v polovině 20. století krátce před jeho zasypáním jak mají do paměti zapsáno tehdejší školáci. Majitel sousední papírny Ludwig Piette - Rivage, jehož otec Prosper, známý jako Otec Krkonoš, který tento kout Maršova vybudoval a kousek odtud má pamětní desku, pravděpodobně poskytl potřebné čerpadlo a možná i několik dělníků. Vypuštěný rybníček nabízí pohled na břehy pečlivě vyskládané z rovnaného přírodního kamene, na což byli staří obyvatelé Krkonoš machři. Suché zídky i regulace menších potoků lze najít neporušené i po mnoha desítkách let v okolí dodnes. Zářným příkladem jsou zpevněné břehy Zlatého potoka ve Sklenářovickém údolí včetně jednoobloukového klenutého mostu postaveného touto osvědčenou starodávnou technikou. Na uvedené fotografii je i vzácný záběr pomníku padlých z první světové války přestavěného z původního památníku císaře Josefa II. Po rybníčku dnes není v parčíku ani stopy, z pomníku zůstal jen osiřelý podstavec a v kdysi hlaholících školních třídách jsou apartmánové byty. Čas se nedá zastavit ani nostalgií nad zažloutlou fotografií.

Nepublikováno