Freiheit

...aneb, co o nás píší jinde. Není všecko zlato, co se třpytí a není všecko objektivní pravda, co je psáno v novinách. Pro informaci jak to všecko začalo a jak se to dělá je nutno se ohlédnout o několik dnů zpět. Na začátku bylo slovo. Spousty slov na stránkách www.freiheit.cz. Následovala mailová korespondence:

Novinář: Zpráva z www stránek - Vážený pane Tichý, měl bych na Vás prosbu. Jmenuji se Richard Švanda a jsem externím spolupracovníkem Krkonošského deníku. V něm pravidelně vychází rubrika Lidé odvedle, která si klade za cíl vyzdvihnout osobnosti z různých odvětví lidské činnosti pocházející z Podkrkonoší. Na Vaše webové stránky jsem se dostal zcela náhodou, ale moc se mi líbí. Chtěl bych se Vás proto zeptat, zdali byste měl zájem o zpropagování své osoby a činnosti v našem Deníku. Pokud byste zájem měl, potřeboval bych od Vás zaslat text, který by Vás vystihoval co do osobní a profesní stránky a asi 5 fotografií s popiskami. Nebo mohu zaslat cca 5 otázek, jejichž vyplněním bych medailonek Vaší osoby vytvořil. Mockrát děkuji za odpověď a jsem s pozdravem Richard Švanda externí spolupracovník Krkonošského deníku.

Člověk odvedle: Vážený pane Švando, velice mi lichotí Váš zájem o mou zanedbatelnou maličkost. Obávám se, že bych celé té plejádě významných osobností z rubriky Lidé odvedle i Vám osobně jen kazil renomé. Snad ještě kdyby to byla rubrika Lidé úplně vedle. Navíc mé osobě byl k blížícím se osmdesátinám z mě neznámých důvodů věnován čerstvě vydaný vlastivědný sborník č. 24 Krkonoše - Podkrkonoší, který vydalo Muzeum Podkrkonoší v Trutnově (2020) a tam to všecko je! Živočichopis, dílo i obrázky. Nikdy jsem nebyl Sokol - spíš orel, co lítá sám a o nějakou slávu nestojí. Přesto mi poslední dobou začínají z nevídané publicity mramorovatět nohy a celé tělo mě svědí od masivního pozlacení agresivním bronzem. Na druhou stranu, protože jsem podle slov mé nejmilejší manželky „hodnej strejda" (myšleno starý vůl) je mi líto odmítnout prosbu na první dojem slušného člověka. Pokud se Vám zdá, že vedle není dostatek jiných zajímavějších člověků a nebudete trvat na tom, abych sám o sobě psal nějaké chvalozpěvy, jsem ochoten na pár otázek touto cestou odpovědět s vědomím, že papír snese všecko a u nás v ulici Krkonošský deník naštěstí (s prominutím) nikdo nečte. Srdečně zdravím z Monte Bú Tonda Tichý.

A nakonec asi takhle: Páne šiditelí, páne šiditelí, Čukča nět čitátěl, on pisátěl. Ale tohle jsem čet a je to fííborný!

* * * * *

Už jen z jednoho prostého důvodu. Zednář může být kdykoliv i zedníkem, ale zedník ne vždycky zednářem. Bratrstvo „stavitelů chrámů" se svou záhadnou symbolikou a tradičními rituály je stále tajuplné jako pověstný hrad v Karpatech. Nezasvěcená veřejnost tak snadno uvěří početným „fake news" objevujícím se napříč dějinami, že v pozadí všech historických zvratů stojí právě zednáři. Dnešní „bratři" uznávající stále pět základních hodnotových pilířů - svobodu, rovnost, bratrství, toleranci a humanitu - přeci jen hodně věcí ze své existence odtajnili. Kdo chce, může si snadno zjistit, že ve všech známých lóžích, byť i sdružují intelektuální a majetkovou elitu společnosti je humanita a dobročinnost na prvním místě. Tabu je politika a náboženství. Jako příklad se mezi mnoha význačnými osobnostmi nabízí u nás v regionu, ať chceme nebo nechceme opět jméno Piette - Rivage. Ono po Pepku Novákovi či Frantovi Vopičkovi bohužel tolik zajímavého studijního materiálu nezůstalo. Že byli „gründeři" papírenského průmyslu bratři Eduard Maria Prosper (1846 - 1928), Julius Stephan (1848 - 1911) a Gabriel Ludwig (1851 - 1918) Piette povýšení císařem Františkem Josefem I. v roce 1899 do šlechtického stavu s predikátem von Rivage svobodnými zednáři se dalo tušit. Jen těch hmatatelných důkazů je poskrovnu.

Mno, Krakonoš?! Krakonošík, Krakonošíček... Ne, že by nebylo kam sáhnout, nebo že by byl tak zkřehlý zimou, ale tenhle je v houfu nejmenší. Navíc ještě neokoukaný protože přišel jako poslední docela nedávno. A jak se traduje v kotlině české, co je malé, to je hezké. Titěrné poprsí horského velikána by se vešlo do pomyslné opsané kružnice o průměru pouhých „baj voko" 16 milimetrů a to opravdu není moc. Jemně modelovaný cínový odlitek s filigránskou pečlivostí kolorovaný výrobcem přirozenými barvami je vzadu opatřen miniaturním magnetem na přichycení ke kovovým předmětům v domácnosti. Tam kde mají malé děti, jsou „roztomilými" magnetkami polepené celé ledničky. V kanceláři dětinského důchodce zdobí stojánek na prakticky nepotřebné psací potřeby hned vedle kompjůtru na pracovním stole. Přisál se nám na opancéřované vstupní dveře chalupy při poslední návštěvě svého duchovního otce a mého vzácného kamaráda Petra Rýgra v tom prašivém loňském roce, kdy bylo v mezidobí mezi první a druhou vlnou koronaviru ještě povoleno setkávání. Renesanční člověk Petr se živí jako šikovný cínař - samouk a jeho cínové betlémy, každoročně doplňované o nějakou originální půvabnou figurku jsou mezi fajnšmekry, profesionálními betlémáři i laickými obdivovateli známé široko daleko. Dokonce i za mořem! A to nezmiňuji jeho další artikl, nespočet barevných variant světoznámé postavičky Pražského Jezulátka. Krakonoš byl ale mezi jeho komerčně úspěšnými výtvory vkusných suvenýrů z Krkonoš logicky jedním z prvních. K radosti nejen mé vyšlo z jeho dílny různých podob krkonošského obřiska v kouzelném zmenšení už několik. Jakou asi hloubavý autor vymyslí příště?

Nepublikováno

Covid! Covid! Covid! Strašidelné slovo útočí na zjitřené smysly ze všech stran. Nezbývá, než uniknout do bubliny (to je teď nejfrekventovanější klišé) se svými koníčky. Sběratelské aktivity jsem už dávno omezil jen na zvědavé brouzdání internetem v nabídkách různých antikvariátů a aukčních portálů. Dodatečně jsem zaznamenal, že na jedné významné aukci ve Švýcarsku loni na podzim byla vydražena zajímavá svatební medaile s korunovanými aliančními znaky ze šlechtického rodu Piette Rivage. Nápadně se podobá, ba dá se říct, že je přímo shodná s rovněž nabízenou medailí Clemense von Walzel a Rosy Piette Rivage již několikrát publikovanou na tomto webu. Svatební medaile Prospera Piette Rivage narozeného v Plzni 29. července 1879 a zesnulého 7. února 1943 v Münchenreuthu oddaného s baronkou Alicí Karolinou Frederikou von Feilitzsch (6. dubna 1888 ve Vídni - 31. března 1983 v Alexandersbadu) datovaná 12. ledna 1909 je však o čtyři roky starší. Než se objeví nějaký jiný rodinný exemplář, nutno ji považovat za původní návrh jednoho a téhož neznámého medailéra. Oba příslušníci rodu Piette Rivage z výše zmiňovaných párů byli bratranec a sestřenice. A tady mají „soudruzi ze Švajcu" v popisu fatální chybu.

Nezasvěceného našince určitě napadne jako první - ten chlap se zbláznil! Při znalosti, že žadatel Alois Steidler byl pekař, už to není taková divočina. Ano, tak jednoduché to před sto lety bylo. Stačilo jen doplnit množství na předtištěný koresponďák a potvrdit objednávku podpisem. Současní pochybovači nejspíš namítnou, že se Československá pošta ve svých prvopočátcích asi setsakramentsky smekala, aby vyhověla zákazníkům. Ale kdepak! Podobné praktiky fungovaly už za nenáviděného (starého dobrého - každému jak je ctěná libost) Rakouska - Uherska, které je často uváděno jako odstrašující příklad zkostnatělé byrokracie. Dnes můžeme nad podobnými doklady jen nostalgicky vzpomínat jako na vzorovou ukázku pružnosti a jednoduchosti i s vědomím všech současných online technických vymožeností. Mnozí z nás jsou za takovou letmou chviličku návratu do historie ochotní dokonce vysolit nemalou částku na nějaké internetové aukci. A když už ji mají na stole, pokusit se z ní vyčíst i něco navíc, co zůstalo skryto mezi několika sporými řádky. Začněme jak se sluší a patří adresou. Lihovar a drožďárna v Libáni byly v té době součástí cukrovaru založeného místními pěstiteli řepy cukrovky jako „spolkový rolnický" už v roce 1870. Libáň i s několika okolními přidruženými vesnicemi včetně Kozodírek, které se jen kvůli nenalezenému rýmu nevešly bratrům Tesaříkům do stále hrané písně Rybitví, jednoho z hitů skupiny Yo Yo Band, leží v řepařské oblasti nedaleko Jičína. Co do počtu obyvatel nedosahuje ani velikosti „mrňavého" horského městečka Svobody nad Úpou. Stačilo několik počátečních neúspěšných kampaní a hned v prvním desetiletí se zadlužený podnik dostal do nucené správy banky v Trutnově. (To je náhodička!). Ta ho v roce 1880 prodala za 70.000 zlatých židovskému bankéři a podnikateli v cukrovarnictví Davidu Blochovi (1819 - 1892) a podnik bez akcionářské zátěže začal prosperovat. Přesto po roce 1927 přešel do majetku Neštěmické rafinerie cukru v Ústí nad Labem. I s drožďárnou a lihovarem vybudovanými na ekonomičtější zpracování odpadních surovin při výrobě cukru s využitím celé řady cukrovarnických zařízení, kotelny, elektrárny jakož i zaměstnanců právě v roce 1921. (Jen tak mimochodem a zcela na okraj. Slavný vídeňský malíř světového jména Gustav Klimt portrétoval ve svém „zlatém" období nejen dámy z rodu Primavessi o nichž už byla zmínka i na těchto stránkách. Často publikovaný Klimtův obraz „Zlatá Adele" v současnosti nejdražší obraz prodaný na aukci ve světě je secesní portrét Blochovy snachy, manželky velkoprůmyslníka a milovníka umění Ferdinanda Bloch - Bauera. Druhý syn Davida Blocha Adolf koupil s bratry na začátku 20. století panství Dětenice. Krátce před smrtí byl v roce 1914 již jako císařský rada a rytíř řádu Železné koruny III. stupně nobilitován císařem Františkem Josefem I. a obdržel titul von Brodnegg. Jeho synáček a dědic Rudolf prošustroval zakrátko veškeré jmění na burze. Tak už to na světě obvykle chodí, proto i ta dlouhá, ale poučná odbočka). Dvojjazyčné razítko odesílacího poštovního úřadu na lístku ofrankovaném hnědou známkou Československé státní pošty v hodnotě 40 haléřů z dílny malíře V. H. Brunnera vydanou v létě 1920 v sérii mnoha barevných a hodnotových variant jako typ „Osvobozená republika" je označeno názvem Vrajt (tak se tehdy město oficiálně česky jmenovalo) a Freiheit. Na můstku je krásně čitelné datum 27. 12. 21 (logicky 1921). Lihovar můžeme tudíž bez rozpaků opustit, protože objednávka není křišťálová koule, aby se z ní dala vyčíst jeho další i když bezesporu pestrá existence. Tak tedy obraťme list.

 Česká pošta hlásí strop. Zásilky třídí už i úředníci.           Zpráva z tisku

J. Trejtnar: Poslední večeře Páně podle Leonarda da Vinci - řezbářský relief - lipové dřevo. Nedatováno.

V době končícího adventu, v čase rozjímání, vzpomínání a napjatého očekávání narození Spasitele je autor užívající zkratku anti jako pokaždé o několik koňských délek napřed. Nebo pozadu. Záleží na úhlu pohledu. Celý název článku by klidně mohl znít - Poslední večeře od neznámého autora ze zaniklé osady v neexistující hospodě. Co může spojovat tak různorodé veličiny? Jako vždycky. Osobní vzpomínky. Tradiční zájezdní Patzeltova hospoda u frekventované silnice z Trutnova do Krkonoš stávala téměř na rozhraní katastrů kdysi samostatných obcí Horního Starého Města a Kalné Vody. V mé děravé paměti figuruje už jako Došelova. V roce 1955 jsme kolem ní mnohokrát profičeli s tátou na motorce, když jsme se stěhovali z vesničky mého dětství blíž k horám do vesnice mého mládí. Jezdili jsme upravovat nové rodinné hnízdo v Mladých Bukách a v mezičase jsme bourali koupenou chalupu určenou k demolici na Starosti mezi Novým Rokytníkem a Starými Buky. Ten pozdní večer, kdy jsem byl v hospůdce U Došelů poprvé, jsme jeli po celodenním čištění nabouraných cihel docela utahaní domů. Měl jsem na klíně několik otupených sekyrek nachystaných k nabroušení, drobně poprchávalo a úsek silnice před hospodou byl vydlážděn zrádným čedičem. Vmžiku jsme jeli po zadku každý k jednomu pankejtu. Jawa se ležmo ještě dlouho točila na jedné stupačce uprostřed plácku před hostincem. Sekyrky skákaly po silnici v několika drahách setrvačností ve směru jízdy a zanechávaly za sebou ohony jisker jako nějaké zbloudilé komety. Když jsme se jakž takž posbírali a zjistili, že jsme až na motorku celí a schopní pohybu, začali jsme se s tátou řehtat jak dva pitomci. Nakonec jsme to šli do šenku zapít. Několik střízlivějších chlapů z lokálu v čele s hostinským nám pak pomohlo pobouchat pokřivené faldy našeho dopravního prostředku a za jejich hurónského smíchu jsme odfrčeli domů, šťastní, že se na v té chvíli liduprázdné silnici nikomu nic nestalo. Snad proto, že jsem tenkrát pil jen limonádu, si všechno tak živě pamatuji.