Freiheit

Staří krkonošští horáci znalí jazyka německého poznají, která bije hned na první šlápnutí. Současníci bez hudebního vzdělání budou možná tápat, i když se řekne hezky česky vozembouch. Samozřejmě nemám na mysli tělesnou obratností nevybaveného jedince, jak lze dnešním hyperkorektním slovníkem nazvat nemotorného nešiku nebo neohrabané nemehlo. Míním dodnes užívaný jednoduchý rytmický hudební nástroj zahrnutý do skupiny nazývané módně perkuse. Definovat by ho šlo zajisté i bez vševědoucí Wikipedie, matky všech moudrostí, blbostí a krávovin, ale když ono je to tak pohodlné: „Vozembouch, případně ozembouch, oblastně ozembúch, dále také bambas, bumbas, bumbasa apod., je lidový rytmický hudební nástroj používaný nejen v české lidové hudbě. Název je odvozen od způsobu hry, kdy se zvuk částečně tvoří úderem nohou nástroje o zem. Původ nástroje je zřejmě ve středověku". Podle jiného pramene je to lidový hudební nástroj, který hudebník drží svisle a jímž bouchá o zem a současně bubnuje paličkou do tamburíny. Základem je dřevěná tyč, asi 150 cm dlouhá, často zdobená fábory, na které je upevněná tamburína a případně další zvonky a rolničky. V dávnověku to byl původně jen prostý dřevěný luk s jednou strunou, pod kterou byl vložen nafouklý zpravidla vepřový měchýř. Hráč vyluzoval drnčivý zvuk ozubenou tyčí nebo smyčcem z koňských žíní. Proto se mu říkalo také čertovy, flanderské nebo žebrácké housle. Tamburína, činely, zvonky a všechny ty další bicí hlomozící serepatičky včetně vyřezávané hlavičky čerta, šaška a jiných skopičin na horním konci hole jsou jen výsledkem fantazie celých generací hráčů. Na mnoha krkonošských boudách v minulosti tvrdil vozembouch muziku domácích ansáblů a ještě častěji sloužil hospodáři jako sólový nástroj pro obveselení společnosti. Bohatě zdobený exemplář známý z pohlednic interiéru Staré Erlebachovy boudy proslavil například svérázný boudař František Kukačka - Erlebach.

Hned na úvod - kukačky v domě, není nic pro mě. Nemíním drásat rodičovské city pod dojmem právě vysílaného seriálu České televize nějakou další historkou o zaměněných dětech. To je snad lépe nevědět. Mám na mysli to minimálně každou hodinu opakované chrčivé ku - ku, přehlušující pravidelný tikot kyvadlových hodin, které patřilo ke koloritu nejedné staré krkonošské boudy. Dnes už poctivé vyřezávané schwarzwaldky většinou jen mlčky visí na stěně jako dekorace u ojedinělých horských chalupářů. Z domácností i veřejných prostor je dávno vytlačily nehlučné a přesné digitální multifunkční chronometry, náramkové mini komputery s krokoměrem, měřičem tlaku a málem i vodotryskem nebo chytré mobilní telefony. Kukačky na úmyslně „zestařeném" snímku si snad ani nezaslouží tak mizernou fotografii za ta léta trpělivého spočinutí na temné podestě schodiště, kde se kyvadlo nekývne, kukačka nekukne a ručičky nepohnou z míst s vypadlými číslicemi. Čas, kdy ležely odložené mezi ostatním nepotřebným harampádím na půdě u Voltrů ve Slatině u Černilova, se nepočítá. Ale před tím jistě celé roky ukrajovaly neúprosně tik tak vteřinu po vteřině, minutu po minutě z nekonečna. Dobrácký strýček je daroval začínajícímu sběrateli vlastně jako přívažek k luxusním francouzským stolním hodinám v porcelánové kouli s uměleckou montáží z litého kovu. Ty samozřejmě neodolaly prvnímu nájezdu zlodějů - aby jim parchantům pařáty upadly!

Nic prý není starší než včerejší noviny. Pro historika je to ale častokrát plus. O tom, že neškodí se občas vrátit i k jen o několik let starším tiskovinám abychom objevili, co jsme kdysi přehlídli třeba jen pro nedostatek informací svědčí má čerstvá zkušenost. Když jsem v roce 2011 připravoval článek „Vyhlídkové lety nad Trutnovem", podařilo se mi postupně nashromáždit celkem 5 různých fotografií z této propagované akce v říjnu 1922. Při náhodném listování staršími ročníky krajanského časopisu Riesengebirgsheimat vydávaného řadu desetiletí v Německu pro vysídlence z krkonošských okresů Vrchlabí a Trutnov jsem v čísle 10 z roku 2004 objevil šestý snímek. Do redakce ho poslala paní Susanne Mesaros - Pauer z pozůstalosti po své zemřelé sestře Trude Pauerové, která si fotku schovávala jako památku na tatínka, údajně dobrého přítele konstruktéra Igo Etricha. Mylně se domnívala, že je to Etrichův letoun Taube. Při porovnání fotografií je zřejmé, že je to stále tentýž stroj (Hansa - Brandenburg C 1) a stejný pilot (Karl Fritsch). Jen sestava pasažérů se mění. Tuto čtenářka popsala následovně: zleva vedle letadla stojí neznámý trutnovský strážník a v kabině její otec, majitel továrny na nábytek Emil Pauer, „Pepel" Haase majitel společnosti zabývající se kancelářskými potřebami a policejní velitel z Trutnova H. Erben. Pilot je uveden jako bývalý bojový stíhač z Velké války a majitel letounu z Liberce. Lokalita - Storchenhöhe, rok 1922 nebo 1923. Až na drobnosti všecko souhlasí. Tak ještě ty zbývající čtyři!

Nepublikováno

Každý rok, každý den přináší nějaké výročí. A nejen jedno. Už dávno se mě škola netýká. Dokonce ani současné online vyučování na distanc. Jen mě z dlouhé chvíle při pohledu na šedesát let staré školní tablo, které možná ještě leží zapomenuto v závoji pavučin někde na školní půdě, napadl název staré vinylové desky bratří Traxlerů s průvodním slovem Miroslava Horníčka ze začátku sedmdesátých let minulého století, na které ansámbl Český skiffle hraje a zpívá písně a verše středověkých studentů. Vždyť i to tablo věkově nesourodých průmyslováků je při pohledu dnešníma očima taky téměř středověk. Matoucí zkratka VPŠ u dvouletého studia neznamená žádnou výrobu vysokoškolských „rychlokvašek" á la Západočeská univerzita v Plzni, ale neoficiální název večerní průmyslová škola pro Střední průmyslovou školu pro pracující v Trutnově zřízenou v roce 1952. V té době třímal režimní otěže všude okatě proklamovaný proletariát. Zavedení mimořádného způsobu studia byl jen další trik vládnoucí věrchušky jak nahradit část zbývající předúnorové (míněn komunistický puč v únoru 1948) technické inteligence kvalifikovanými dělnickými kádry. Mezi sedmnácti absolventy třídy s označením „Dřevařská D 2" tak lze spatřit staré úřednické bardy většinou z podnikového ředitelství Východočeských dřevařských závodů bez tabulkami požadovaného vzdělání, kteří si večerním studiem zajišťovali své místo v podnikové hierarchii. S nimi zasedlo ve školních lavicích i několik zkušených fachmanů z praxe, kteří už prokoukli povídačku o zlatém dnu řemesla a obětovali mnoho výnosných melouchů jen pro získání razítka k postupu na nějaké lukrativnější administrativní místo. No a mlaďoši se sotva oschlým výučním listem s opuštěním vzpurných klackovitých let puberty pokukující aspoň po maturitě to brali jako relativně schůdnější stupínek. A jeden pitomec si tím jen o rok oddálil nástup na vojnu.

Dnes je Krakonoš i v očích malých dětí hodný strejda z pohádkových knížek nebo televizních Večerníčků. Málokdo si ještě vzpomene, že původně to byl zlý démon vládnoucí živlům, který urputně hájil nedotknutelnost krkonošských hor a každého opovážlivce a narušitele svého království tvrdě trestal. Přestože se od těch dob mnohé změnilo a bývaly časy, kdy byl všemocný vládce Krkonoš tááákhle maličkej, protože hory patřily pracujícím, stále ještě udrží v pevné ruce rákosku. Obrázek amatérského kreslíře se signaturou ZR z virtuální sbírky pohlednic je pro současnou prašivou dobu jako stvořený i když očividně vznikal v jiných časech. Zcela civilně bez jakýchkoliv bájných atributů pojatý Krakonoš, národovecky vyzdobený šerpou v barvách modro - bílo - červené trikolory panslavismu trestá cizáka jakéhosi, zbrojnoše v neurčité jezdecké uniformě. Při troše fantazie si lze představit urostlého kulturistu Františka Peterku v plné síle, jak vyplácí drzého imaginárního Pražáka. Což není nic proti některému konkrétnímu obyvateli hlavního města. Tak my u nás všeobecně říkáme dotěrným lufťákům. Právě teď, kdy by zmatená vláda kvůli nezadržitelně se šířícímu viru nejradši vyhlásila totální zákaz vycházení, horské hotely a restaurace jsou zavřené a vleky ani lanovky nejezdí, se po hřebenech promenují zástupy jako o matějské pouti. Skialpinisti pronikají na uzavřené lavinové svahy, zdivočelí skútraři plaší zvěř a páchají škody v rezervacích a nezodpovědní otužilci se naboso jen v kraťasech vydávají na túry, aby posléze zbloudilí a zmrzlí na kost zaměstnali co nejvíc záchranářů z Horské služby. Rozum to nebere! Nezbývá než doufat, že Krakonoš ještě nezapomněl, co bylo jeho prvotním posláním.

Nepublikováno

Spolkovou přezdívku tvořenou jen nelehko přeložitelnou slovní hříčkou, patřící váženému členu vyhlášené stolní společnosti „Ecke Freiheit" z neméně věhlasné hospody „Papa Kühnela" u kostela ve Svobodě nad Úpou, podnikateli Ferdinandu Schmidtovi, bezděčně vyvolává firemní pečetka vystřižená z dávné poštovní celiny. Něco málo o nalepovacích pečetkách už známe a ani jméno pana továrníka Schmidta se na těchto stránkách neobjevuje poprvé. Neuškodí si na panáčka se zjevným smyslem pro humor posvítit důkladněji. Narodil se údajně v Bernarticích u Žacléře (při dvojím sčítání obyvatel za pobytu v Mladých Bukách uváděl jako místo narození Prkenný Důl) 4. května válečného roku 1866. Do Mladých Buků se s rodiči, otcem Franzem rodákem z Královce a matkou Klárou ze Žacléře přistěhoval již jako dvouletý. Oba s ním jako výměnkáři bydleli v čp 126 ještě na přelomu století. Podnikavý mladý muž ho koupil v roce 1890 jako jeden z početných zrušených obilních mlýnů na řece Úpě v horní části obce Mladé Buky v těsném sousedství hranic katastru města Svoboda nad Úpou. Již v roce 1870 byla v nefunkčním mlýně zprovozněna brusírna dřeva. Schmidt provoz v roce 1894 zmodernizoval a přestavěl na prosperující papírnu s šesti holandry a papírenským strojem kde zaměstnával na 100 pracovníků. Ještě před koncem století prošel zatěžkávací zkouškou při katastrofální povodni v létě 1897 kdy vyčíslil prokazatelné škody na majetku napáchané zdivočelou Úpou částkou 60 000 zlatých. Výrazná pečetka je jedním z těch příkladů, kdy se hned několik okolních firem holedbalo příslušností ke Svobodě nad Úpou už jen pro existenci konečné železniční stanice, protože zboží se dopravovalo převážně vlakem.

Jindřich Černý řečený „Mojda"

Věhlasný svobodský fotoateliér v Kostelní ulici založil Josef Jeschke (*16. 9. 1877) který se z rodného Černého Dolu přistěhoval do Svobody nad Úpou v roce 1904. Krátce na to zřídil svou první provozovnu zaznamenanou v adresáři živností z roku 1911 v domě čp. 109 (dnes 509) na hlavní třídě. Starousedlíci tak s hrdostí říkali dnešní ulici 5. května. Ještě před první světovou válkou, snad již v roce 1912 se přestěhoval do nově postaveného domu čp. 9 (nyní 409) s prosvětleným ateliérem v prvním patře na místě zaniklé budovy, jejíž tradiční číslo popisné převzal. Dnes už je dům opět částečně přestavěn. V minulosti tam byla první celodřevěná farní škola postavená poblíž kostela za učitele Antona Bergera podle letopočtu ve štítě v roce 1747. Ještě starší kusý zápis o učiteli Christianu Fiebigerovi bydlícím ve škole z roku 1684 bližší lokalizaci neuvádí. Chatrná stavba o jedné místnosti pro učitele a jedné třídě s chlévem pro krávu a kůlnou se v zimě 1855 sesula pod tíhou sněhu a vyučování bylo na dlouhá léta přesunuto jinam. Fotograf Jeschke si už v meziválečném období vybudoval zvučné jméno nejen kvalitními ateliérovými portréty, ale také početnými pohlednicemi krkonošské krajiny, urbanistických celků a architektonických detailů. Svůj obsáhlý archiv negativů a skleněných desek pilně doplňoval i během připojení pohraničních oblastí ČSR včetně Svobody nad Úpou k Německu. Po květnu 1945 byl na základě dekretů presidenta republiky, nazývaných dnes se škodolibým nádechem personifikace všeobecně Benešovy, veškerý majetek „Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů" zkonfiskován a většina původních německých obyvatel „odsunuta". Národní správu nad firmou Josefa Jeschke převzal s vidinou vládou slibovaného pozdějšího převzetí do vlastnictví vyučený fotograf z Hradce Králové Jindřich Černý. (Na snímku ve Svobodě nad Úpou v roce 1945 jako by si říkal „Páni, tady bude práce...").