Freiheit

Když kronikář starobylého hornického městečka pod Rýchorami Bernard Hampel (*20. 10. 1871 - + 2. 10. 1934) vydal v polovině 20. let minulého století nedatovaný útlý svazeček výňatků z dějin Svobody nad Úpou, připsal ho „k užitku a prospěchu vlastivědnému spolku u příležitosti otevření místního muzea". Vlastivědný a muzejní spolek byl oficiálně založen v roce 1927 a jeho prvním předsedou se stal starosta města Rudolf Lissak zvolený v roce 1925. Muzeum bylo prozatímně umístěno ve školní budově a členové spolku za přispění mnoha dárců horlivě shromažďovali jednotlivé historické předměty a archivní dokumenty. Inventární soupis, který býval uložen v archivním fondu muzea, pořízený tehdejším správcem sbírek vrchním učitelem ve výslužbě Vinzenzem Schöpsem ještě před záborem pohraničních oblastí Československa včetně Svobody nad Úpou nacistickým Německem, obsahoval několik stránek vzácných a zajímavých položek. Bohužel po druhé světové válce a dost možná už během ní byla značná část sbírek rozchvácena.

Duben je bláznivý měsíc. Pro bláznivé nápady jako stvořený. (Indiáni, kteří tak nazývají listopad, by nejspíš protestovali, ale ukažte mi v Česku Indiána). Chuť provést nějakou šílenost má po depresivní zimě leckterý labilní jedinec. Zbláznit se prý může každý, tvrdí Česká asociace pro psychické zdraví a vyhlášením Měsíce bláznů vůbec neměla na mysli myšlenkové turbulence současných špiček politické scény. Podle lékařských statistik je v některém období života postižen duševní poruchou každý čtvrtý obyvatel planety. Projevy i jinak docela normálních lidí v poslední dubnové noci jsou toho jasným dokladem. Nejspíš to bude tou kapkou zelené keltské krve kolující v žilách většiny obyvatel pravlasti dávných Bójů v kotlině mezi Krkonošemi a Šumavou. Filipojakubská alias Valpružina noc se zapalováním ohňů a rejem čarodějnic jsou jen odlesky dávného keltského svátku Beltaine, kdy druidové střežili očistné plameny, a májová královna přinášela kouzlo deště, aby mohla vypuknout bujará oslava života, lásky a plodnosti. Štíři jsou znamení vodní a takový povedený štír je doslova Rain Man, kterého při občasném pominutí smyslů přitahují prameny, potůčky a louže mnohdy víc než oheň. Malý český člověk zas od přírody dělá všecko polovičatě a tak z tradičního keltského zvyku odcházet před prvním májem do lesů a tam se bezuzdně celou noc oddávat milování, zůstal jen ten občasný únik do lesa a možná ještě tradiční polibek své milé pod rozkvetlou třešní. Směj se, paňáco, máš-li to jinak.

Nepublikováno

Zatímco všudybyla Pepy Čermáka je ve Svobodě nad Úpou doslova všude plno a prvního českého starostu Chicaga Antonína Čermáka zná kvůli nešťastné nehodě při atentátu na amerického presidenta Roosewelta téměř celý svět, na firmu Czermack jsem narazil před několika lety mezi starými lejstry z archivu hasičského sboru obce Maršov II. Úřední korespondence mezi obecním zastupitelstvem a věhlasnou továrnou na hasičské stříkačky a hasící pomůcky v severočeských Teplicích byla v letech před vypuknutím Velké války poměrně čilá. Úředníci v té době největší továrny svého druhu v celém Rakousko - Uhersku, jejíž otec zakladatel byl již od roku 1908 na zaslouženém odpočinku, odepisovali na honosných hlavičkových papírech s vedutami závodu, doplněnými vedle nezbytné reklamy i mnoha řády a vyznamenáními. Oficiální název firmy „K. u. K. Priv. Feuerspritzen, -Pumpen- und Maschinenfabrik Reginald Czermack, Teplitz in Böhmen" zní některým roduvěrným hasičům dodnes jako hudba rajských sfér.

Jaro se vehementně dobývá do dveří i v nejvyšších partiích hor. Lanovky mají sezonní odstávku a za posledním sněhem vyrážejí jen skalní milovníci zimy. Nikdy jsem nebyl nějaký extra zdatný lyžař a už drahně let jsem spíš nelyžař. A tak místo posledního mazání lovím v paměti nějaký zajímavý zážitek z mých sporadických chvilek s lyžemi na nohou. Trochu mě inspiroval štítek výrobce lyží, uložený v mé „sbírce" v poslední přihrádce vpravo dole v krabičce s nápisem „Různé". Přesně si pamatuji, jak jsem k němu přišel a kdyby to šlo, tak bych si zpětně nafackoval. Černé masivní práskačky s pérovým vázáním na zpuchřelých řemíncích a značně oježděnou skluznicí bez hran se co má paměť sahá, povalovaly u nás doma na půdě s několika dalšími páry. Předpokládal jsem, že jsou také dědictvím po Němcích, kteří byli z domu vystěhováni po světové válce. Pro malého kluka byly příliš dlouhé, takže mé snahy o jejich úpravu je nějakým zázrakem minuly. Vhodnějších bylo na výběr dost. Za mých mladých let se nic nevyhazovalo jako dnes, a tak se s námi zcela vědomě v polovině padesátých let stěhovaly blíž k horám. Mezitím jsem si vlastnoručně předníma nohama vyrobil nové lyže na míru... ale ten příběh už mí čtenáři znají. Když v roce 1963 zemřel můj táta a hrozilo, že dávno znárodněné zařízení kolářské dílny odveze nenasytný bolševik, využil jsem příležitosti a veškeré dostupné dřevo v kůlnách i na půdě jsem na pásové pile pořezal matce na topení. A nebyly to jen použitelné odřezky, které táta vršil, protože by se jednou mohly hodit. Došlo i na množství různých polotovarů, součástek hospodářských strojů, žebřiňáků a saní, včetně mnoha desítek neokovaných tajfunů, dřevěných bruslí vynálezce Linky. A samozřejmě i na zmíněné lyže. Jak říkám, nejen nafackoval, ale i nakopal. Co by za ně současní vyznavači retro závodů a různých taškařic v dobové výstroji dali! Firemní štítek se dochoval jen na jedné, a protože su takové shánčlivé a sentimentální k tomu, uložil jsem ho k ostatním svým „pokladům".

Nejvyšší pán na Krkonoších má na tomto webu samostatnou záložku a pěkná řádka Krakonošů rozličného vzezření se zde již představila. Ne všichni se ovšem setkali s kladným ohlasem. Někteří vyvolali jen pozvednutí obočí svou jedinečnou originalitou, jiní doslova nelibost a nepochopení Krakonošových možností brát na sebe odjakživa nesčetně různých podob. Z pravidelné odezvy čtenářů vyplývá nejčastěji, že ten typicky český je stejně ze všech nejhezčí. Nejspíš je tím míněna tradiční horácká klasika lidových tvůrců - vousatý mysliveček dobráckého vzhledu s pořádnou samorostlou sukovicí v ruce a dýmající fajfkou v ústech v omšelém fráčku z kůry porostlém lišejníky, vysokých holínkách a kloboukem se sojčím pírkem a širokou krempou na hlavě. Malí, velcí, tlustí, tencí, lišící se jen v detailech utvořili by od dob prvního neumělého panáčka z pokrouceného kohátu kosodřeviny nekonečný tisícihlavý zástup. Přímo ukázkový exemplář je tenhle půlmetrový fešák z poloprofesionální sériové výroby z druhé poloviny minulého století na snímku.

Rouhačské myšlence, že bájný duch hor Rübezahl, tradičně ztotožňovaný s Krkonošemi, je v našem pohoří jen dávná naplavenina, dopřeje sluchu v kraji pod Sněžkou asi jen málokdo. Jeho dvojjedinost s českým Krakonošem to jen zkomplikovala. Zato v pohádkovém Harzu ve středním Německu s nejvyšší horou Brocken s 1141 metry nadmořské výšky se může hornická báje o tajemném mnichovi, předobrazu našeho Rýbrcoula považovat za bernou minci. Pověsti o tajuplné postavě v mnišské kutně, duchu hor, který si rád dobíral zdejší horníky různými zlomyslnostmi a vzápětí jim jako dobroděj ukazoval bohaté rudné žíly a obdarovával chudáky, přinesli horničtí specialisté i do krkonošských důlních revírů. Kolébka horského zjevení tedy stávala v krajině nejranějších německých dějin ověnčené starobylými sídly říšských císařů a šlechty i bohatými kláštery s divokým vnitrozemím plným podzemních labyrintů patřících bájným bytostem a magickým silám. Čarodějnice, brockenská strašidla a především trpaslíci, které si jako kolorit přinesl Pán hor i do Krkonoš patří k Harzu jako sůl k mořské vodě. A protože historie stříbrných a měděných dolů na Rammelsbergu nad císařským hanzovním městem Goslar zmiňovaná už v 10. století je podstatně starší než první zkazky o Krakonošovi z Krkonoš, nezbývá než se nad tím aspoň zamyslet. Hned první na co dychtivý badatel narazí je spojitost rozšiřování strašidelných pověstí v Harzu i v Krkonoších se záhadnými Benátčany, šmejdícími tu i tam po vzácných kovech a drahém kamení. Podezřelé je i jméno autora, který uvedl démony z obou míst do tak zvané „velké literatury". Bingo! Ano, byl to všem „Krakonošologům" dobře známý Johannes Paul Praetorius. Znalce dokonce ani nijak nepřekvapí mnohem pozdější výrok německého romantického básníka, který měl v době nastupujícího turismu evidentně odradit návštěvníky od výstupu na vrchol Brockenu: „Viele Steine, müde Beine, Aussicht keine, Heinrich Heine."

Ze šmírácké komedie v podání trapných klaunů odehrávající se na politické scéně, zvu laskavé čtenáře již poněkolikáté do ryzí a nadšené atmosféry ochotnického divadla, které má ve Svobodě nad Úpou s různými přestávkami dlouholetou tradici. Docela první známý spolek „diletantů", jak se amatérští divadelníci tenkrát nazývali, vznikl již v roce 1870. Pro většinu i těch nejstarších pamětníků, kteří do vylidněného pohraničí přivandrovali s koncem II. světové války, začíná však i divadelní historie rokem 1945. Pováleční divadelní nadšenci se poprvé uvedli na veřejnosti 4. května 1946 hrou Oblaka významného dramatika Jaroslava Kvapila, jehož jméno si spolek zvolil do názvu. Zakladatelskou partu střídaly další generace a soubory. Aktivní bylo seskupení z 50. let při závodním klubu ROH Krkonošských papíren, které našlo zázemí s jevištěm v Národním domě v Maršově II.