Freiheit

Ze šmírácké komedie v podání trapných klaunů odehrávající se na politické scéně, zvu laskavé čtenáře již poněkolikáté do ryzí a nadšené atmosféry ochotnického divadla, které má ve Svobodě nad Úpou s různými přestávkami dlouholetou tradici. Docela první známý spolek „diletantů", jak se amatérští divadelníci tenkrát nazývali, vznikl již v roce 1870. Pro většinu i těch nejstarších pamětníků, kteří do vylidněného pohraničí přivandrovali s koncem II. světové války, začíná však i divadelní historie rokem 1945. Pováleční divadelní nadšenci se poprvé uvedli na veřejnosti 4. května 1946 hrou Oblaka významného dramatika Jaroslava Kvapila, jehož jméno si spolek zvolil do názvu. Zakladatelskou partu střídaly další generace a soubory. Aktivní bylo seskupení z 50. let při závodním klubu ROH Krkonošských papíren, které našlo zázemí s jevištěm v Národním domě v Maršově II.

Vzácná shoda v kalendáři vyburcovala i dobráka Krakonoše, aby se chopil mladého ohebného smrčku místo pomlázky a představil konečně senzacechtivým lesním obyvatelům svého nového zajíčka. Však už bylo načase. Z kdysi milé a půvabné Kačenky se dávno stala nerudná stará baba, co umí jen prudit. A o záletech pána nejvyšších českých hor si šuškali v korunách lesních velikánů i zdrženliví strýci sýci samotáři, kterým to v pravidelném nočním vysílání napráskala straka klevetilka. Že je to ausgerechnet zajíček velikonoční, nevěští ale ani pro obstarožního seladona z Obřího dolu nic dobrého. O nestálosti sezonních zajdů by mohl vyprávět nejeden celebrit. Na drobné přešlapy a nevinné úlety má každý právo. Když ale jarní vlání zacloumá i takovým pomníkem stálosti jakým je pro všechny Krkonošáky sám Krakonoš, něco se děje. Tak doufejme, že za vším je jen první jarní úplněk a první neděle po něm připadající na pohyblivé svátky velikonoční. Na apríla - 1. dubna - to v tomto století vyšlo teprve poprvé.

Nepublikováno - apríl!

Odešel kamarád.

Náhle, nečekaně, navždy.

V. P.

1941 - 2018

R. I. P.

Potkali jsme se pozdě. Dva šedí vlci na podzim. Stejný válečný ročník, stejné štíří znamení s nejhorší pověstí ve zvěrokruhu. Stejný smysl pro humor. Tisíce stejných vzpomínek, kdy jsme vyli na měsíc každý jinde a jinak. Mnohé nás spojovalo, v mnohém jsme se neshodli. Nehráli jsme spolu kuličky. O to intenzivnější byly společně strávené chvíle. Naše mlčení při prohlížení porcelánových figurek z produkce žacléřské porcelánky na aukčních portálech, spojeni internetem, málokdo chápal. Jen občas prořízlo ticho tvé spokojené konstatování „tu mám". Sběratelská vášeň nás vlastně před lety svedla dohromady. Najeli jsme spolu za životními koníčky stovky kilometrů, vypili litry lahodného espressa. Po každé vernisáži nebo přednášce v muzeu jsem nedočkavě čekal na laskavou nabídku - „Hodím tě domů, mám dnes volno". To znamenalo zároveň zastávku v útulné kavárničce obchodního domu Tesco při cestě do hor na večerní šálek. Naposled na mezinárodní svátek všech paní a dívek 8. března 2018. Vždy, když jsi odjížděl, jsi do nočního ticha ještě furiantsky zatroubil. Tentokrát byl klakson ticho.

Sbohem Václave! Budeš mi chybět.

Příští rundu platím já...

Krkonošských pohlednic s reprodukcemi originálů německého malíře Christiana Gottharda Hirsche jako je uvedená Tippeltbaude vydaná bratry Stiepelovými v Liberci nosili před válkou pošťáci z našich hor plné brašny. Téměř každý sběratel pohlednic z regionu se s jejich nezaměnitelnou barevností na nekvalitním papíře určitě setkal, a pokud jich má několik ve sbírce, tak si jistě našel informace o autorovi. Hirsch, původním povoláním bankovní úředník se narodil 20. září 1889 do známé umělecké rodiny ve Vratislavi. Po absolvování studia ve svém rodišti u Siegfrieda Haertela přešel po epizodě záložního důstojníka ve Velké válce ke Georgu Kochovi na berlínskou Akademii výtvarných umění. Hirschův atelier v Berlíně byl v roce 1944 vybombardován při náletu spojeneckých letadel, při němž bylo zničeno na 150 umělcových obrazů. Útočiště našel v Polubném na rozhraní Krkonoš a Jizerských hor v rodišti své ženy herečky Margarety Schierové. V roce 1946 byl vystěhován do Německa. V roce 1951 se usadil v malém domku v Höchenschwandu v Bádensku - Württenbersku kde tvořil zejména impozantní scenerie Alp prozářené expresívním světlem. Po smrti v roce 1977 zanechal téměř 200 obrazů a v domě, kde se už za jeho života setkávali umělci i ctitelé umění, vzniklo jeho muzeum. Tippeltbaude stojící kousek od státní hranice se dnes jmenuje Pivovar Trautenberg a právě na zdejší celnici jsme s hrstkou nadšenců z české i polské strany slavili o půlnoci 21. prosince 2007 vstup České republiky do Schengenského prostoru. O to zajímavější je sdělení Marie Bidlové, Hedviky Fejglové, Anežky a Fanuš podepsaných na rubu pohlednice z 3. srpna 1937. „Chtěly jsme do Pruska, ale nechtěli nás tam pustit. Hned za celnicí je natažen řetěz, na něm tabulka s nápisem Gesperrt". Komentáře netřeba.

Nepublikováno

Na úvod poněkud zeširoka a oklikou o toku informací po síti sítí. Internet není rovná mnohoproudá dálnice s jasně vymezenými pravidly ani hrbolatá silnička v horách plná serpentin, nečekaných odboček a křižovatek. Internet je džungle. Několikapatrová, vrstevnatá a nemilosrdná džungle s miliony živáčků denně se utkávajících v boji o živobytí doslova na život a na smrt podle chaotického systému zdánlivě bez jakéhokoliv řádu. S tím se musí každý uživatel smířit a naučit se v divokém prostředí obezřetně pohybovat. Pak lze najít i místa laskavá a zalitá sluncem oplývající bohatými plody. Již moudrý biblický král Šalamoun prý tvrdil: „Tré věcí je nesnadno poznati a čtvrté nemožno - hadí stopa na kameni, ptačí stopa ve vzduchu, stopa ryby ve vodě a stopa muže v ženě". Ani to už dávno neplatí. Stejně tak každé kliknutí myší, každý úder do klávesnice zanechává trvalou a nesmazatelnou stopu. Každé napsané slovo, každá zveřejněná fotografie tvoří změť informací, které lze vyhledávat, studovat, prohlížet, sdílet, komentovat - a ukrást.

...chytré hlavičky ... to jsou čeští inženýři - zpívají neškolenými hlasy protagonisté pražského Divadla Járy Cimrmana v jednom z představení o fiktivním českém velikánovi. Ne však pouze inženýři! Stejně jako po staletí platilo, že co Čech, to muzikant, byli ve světě žádaní šikovní čeští vandrovní tovaryši mnoha řemesel. Nejen pro vyhlášenou manuální zručnost, ale zejména pro vrozený fištrón a umění improvizace. S tím souvisí i punc národa kutilů a chalupářů platný ještě v minulém století. Aby byl muž opravdovým chlapem, bylo od pradávna tradicí postavit dům, zasadit strom a zplodit syna. I dnes jsou takových zástupy, ale opravdového chlapa v tom kladném slova smyslu častokrát aby pohledal. Doba se radikálně změnila. Už dávno neplatí 1 + 1 = 2. Dnešní generace IT šikulů má v mozku jen jedničky a nuly, ale ruce někdy doslova „volšové". S tím souvisí celosvětově všeobecný nedostatek řemeslníků a většina současných přístrojů denní potřeby má údajně už od výrobce ve svých útrobách zamontované tak zvané - s prominutím „kurvítko", které vydrží přesně do uplynutí záruční doby. Výrobek se zpravidla již nedá opravit. Téměř v každém servisu je nejfrekventovanější větou: „Jó, paninko, to se vám nevyplatí, kupte si nový, přijde vás to levněji". Dnešní střípky by šlo uvést i krátkou bajkou ze života hmyzu. Zatímco já jsem na naší mezi znám spíš jako brouk Pytlík s oběma rukama dozadu, co jen do všeho zasvěceně kafrá, protější stráň obývá pracovitý, pilný a vynalézavý mraveneček. Kdyby to nebyl snadno odhalitelný plagiát, mohl by si klidně přibít na vrata známou cedulku „Práce všeho druhu". Zmiňovaný Ferda mravenec oslavil před několika dny skromně bez fanfár a ohňostrojů jak je jeho zvykem významné životní jubileum, tak mi dovolte ten trochu osobnější přístup.

To vám takhle jednou před lety při jednom z výletů k sousedům do Polska sedíme s kamarády u kafíčka v útulné cukrárně „Cafe u Apostola" v Chełmsku Śl. Vyhlášený zákusek „Bomba Apostołów" se rozplývá na jazyku, oči těkají z jednoho starožitného artefaktu na druhý a uši nestačí zaznamenávat překotné vyprávění svérázného kavárníka Adama, chrlícího veršované historky z bohatých dějin regionu. V starobylém interiéru jednoho z řady dřevěných tkalcovských domků, které jsou jako „Dvanáct apoštolů" největší turistickou atrakcí městečka nedaleko od českých hranic, zdaleka ne ovšem jedinou, nad alby dobových pohlednic jsme s Adamem našli společnou notu. Zavedl nás dokonce i do zahrádky za domem ke svému malému pokladu, jen o dvacet let mladšímu než původní dřevěnka s výraznou lomenicí a miniaturním podloubím. Hraniční kámen křešovských cisterciáků, jaké kdysi v počtu několika set kusů vymezovaly hranice církevních majetků kláštera v Křešově (Krzeszów) sem byl v neznámém čase novodobě přenesen z Hraničního hřbetu Vraních hor. Podle pořadového čísla 517 stával původně přímo na rohu hranic panství na Bečkovském kopci. Nejnověji se ocitl mezi 130 kamenickými výtvory v publikaci „Drobné památky na Trutnovsku", která je součástí mikroprojektu „I malé je krásné" financovaného z fondů Evropské unie. V terénu podobných hraničníků s léty stále ubývá. Jeden téměř identický exemplář je v „životní" velikosti umístěn na podestě vstupního schodiště do Městského muzea v Žacléři.

Nepublikováno