Freiheit

V duchu proslaveného Rádia Jerevan to vlastně ani nebyli soudruzi z NDR, ale současní přátelé z Bavorska a nakonec i oni jsou v tom nevinně. Úplně na začátku byla nabídka celkem banální zimní pohlednice svobodského náměstí ze sedmdesátých let minulého století na jednom ze zahraničních aukčních portálů internetu. Že ji nejmenovaný prodejce nabízel jako pohled na kostel sv. Jana Nepomuckého, tím jsem se ošálit nenechal. Mě zaujal masivní poutač na děrné pásky, dobový šlágr z místních papíren, matně viditelný dole uprostřed v pozadí v místě současného parkoviště u bowlingu Měšťanského domu. Svého času jej totiž navrhl svobodský učitel a výtvarník Alfred Landgraf. Billboardy mamutích rozměrů hyzdí od té doby obývanou krajinu obzvlášť podél silnic v české kotlině měrou vrchovatou a nikoho už nijak nevzrušují. Tento byl jednou z prvních vlašťovek, měl nápad a velmi brzo zmizel, takže se jeho fotografie vyskytují jen zřídka. I přes opakované výzvy jsem dosud žádnou nesehnal. Domovské vydavatelství vyhnanců ze Sudet, Aufstieg Verlag v bavorském Landshutu, vydává vedle obrázkových kalendářů příležitostně i současné pohlednice z jejich někdejší domoviny. Bohužel použitý papír i kvalita některých snímků je nevalné úrovně a mé přesvědčení, že s výhodou fotoshopu vykouzlím nemožné, se ukázalo jako příliš idealistické. Přesto pohlednici nabízím spolu s populárním citátem vodníka Čochtana v podání Jana Wericha: „Vona byla hezká ženská...a když měla něco na hlavě a stála po kolena ve vodě a stmívalo se a padala mha a vona takhle stála a vy jste se semhle dívala, tak jste měla dojem, že tadyhle někde kousek dál by mohla bejt hezká ženská." Tak se zkuste dívat podobně okouzlenýma očima.

Sen mnoha generací kluků každého věku - klíčky od červené legendy se vzpínajícím se hřebcem ve znaku, v designové krabičce Scuderia Praha, oficiálního dealera vozů Ferarri, nebo od bílého energeticky pasivního domu pod skálou s velkou bezúdržbovou zahradou s autorskou pečetí architektonické kanceláře Lábus AA, poukaz od cestovní kanceláře Fischer na týdenní pobyt v uhrančivém městě zázraků Dubaji, nebo mnohem skromnější wellness víkend pro dva ve vodním parku Tropicana hotelu Gołębiewski v polském středisku Karpacz, kam by zdatný turista došel přes hřeben Krkonoš i pěšky, ale ani luxusní hodinky Karima Rashida od firmy Alessi (když každý kdo mě zná, ví, že snobskou značkou Patek Phillipe opovrhuji), nestárnoucí pohodlné kožené křesílko Butterfly, finský nůž Puukko od samotného Tapio Wirkkaly, kvalitní irskou dýmku Peterson na celý život, ani lahvinku oblíbeného portského Old Tawny z vinařského roku století 1994 jsem k pokročilým polokulatinám od svých blízkých naštěstí nedostal. A i kdyby ano, každý z uvedených darů by mě přivedl, eufemisticky řečeno, do hlubokých rozpaků, ba co dím, docela by mě nasštval.

Ani slovutní páni rytíři z duchovně laděné a tajemnem opředené společnosti Schlaraffia, kteří se scházeli v trutnovské pobočce pojmenované podle latinského názvu blízkého krkonošského pohoří Gigantea, nebyli figurami bez drobných lidských slabostí. Kouřili, pivnímu truňku holdovali, vínečko a jistě i něco silnějšího v přiměřené míře ctili a zajisté s požitkem i voňavou kávičku pili. Hmotných památek na společnost, zakázanou už před II. světovou válkou a potlačovanou oběma následujícími vládnoucími totalitními režimy, hnědým i rudým se zachovalo poskrovnu. Těch reprezentujících užité umění nejmíň. O to víc potěší celkem nenápadný, v podstatě docela tuctový masivní moka šálek z tlustostěnné keramiky vyrobený tradičním výrobcem stolního nádobí porcelánkou v Lokti začleněnou po roce 1918 do koncernu Epiag (Erste Böhmische Porcellanindustrie A. G. in Karlsbad). Nebýt výmluvného modrého kobaltového znaku pod polevou na jinak bílém hrnečku bez jakýchkoliv dalších nápisů, ani by nikoho nenapadlo zařadit ho do restaurační výbavy vyhlášeného šlarafského hradu v Trutnově Na nivách, kde se členové z regionu setkávali každé zimní pondělí od roku 1926. I kdyby byla hrnečků vyrobena jen pouhá stovka - menší serie by se výrobně nejspíš nevyplatila a možná chtěl každý šlaraf mít ten svůj - kdo ví, kam se podělo těch zbývajících 99?

Nepublikováno

Tak jsem to dokázal! Letos jsem na houby shodou několika nepříznivých okolností opravdu moc nechodil. Počet mých houbařských vycházek je určitě hluboko pod průměrem běžného Čecha. Jít zamknout les před zimním obdobím však patří k dobrému tónu a je stavovskou ctí každého milovníka bezbolestného lovu. V našich zeměpisných šířkách tak pravidelně rok co rok činím většinou v druhé polovině října. Posledních několik dní se šíří veřejností fámy, že navzdory suchému létu, relativně pokročilému času a houbám nepřejícím teplotám, po deštích přece jen rostou. Řada televizních stanic oblbuje diváky plnými košíky krásných plodnic, hřibů, křemenáčů i klouzků (nevím, kam na to ti lidé chodí) a zároveň jedním dechem ohlašuje příchod prvních přízemních mrazíků. To by byl, jak víme ze zkušenosti, definitivní konec. Takže radši hned! 20. října je docela slušné datum, 13,00 hod pro lenochy ideální čas. Momentálně neprší, sesbírám poslední zbytky odvahy a s odhodláním - to dám - vyrážím. Už po několika krocích cítím kyslíkový dluh. Mein Herz! Sunu se krok sun krok a před očima mám hrdinu mých dětských nevědomých let Aljošu Meresjeva. Vyplazil jsem se silou vůle na kopec a tam po rovince obešel remízky kolem louky. Při prezentaci úlovku by se nejspíš červenal studem leckterý houbařský začátečník, já mám nefalšovanou radost. Jsou to možná moje poslední osobně nasbírané. Příště už asi jen žampiony z Kauflandu.

Nepublikováno

Optimistické nadšení nad slušným houbařským úlovkem z července zpražilo suché léto bez jediné houbičky i má fyzička poněkud z formy. Teď na začátku října po několika deštích prý snad někde i rostou. Déja vu někdejší záplavy kozáků přímo na zahradě u domu mi Krakonoš připravil rozhozením výtrusů třepenitky svazčité, která vyráží v trsech na trouchnivějících kořenech dávno pokácené břízy. Nahloučené žlutě svítící plodnice vyrážejí zdánlivě ze země. Ve skutečnosti opisují rozsáhlý pozvolna odumírající kořenový systém stromu, který léta poskytoval ve vzájemné symbióze výživu početným kozákům březovým. Třepenitka je sice na pohled fotogenická a roste od jara do podzimu, ale pozor! Hořká, hořká, hořká! To hlavně, ale taky prý (jen) mírně jedovatá. Nezkušení houbaři si jí občas pletou s jedlou a výbornou opeňkou měnlivou. Podle zkušených lesních matadorů je však třepenitka houba vhodná leda k zahození. Není všecko zlato, co se v trávě žlutě třpytí.

Nepublikováno

Kdo nechodí volit, je prý hlupák.

Kdo jsou ale potom ti, co volili?