Freiheit

Tentokrát však nastavuje svou vlídnější a sympatičtější tvář. Vsadil na český národní nápoj a se sloganem „Horal pije pivo z hor" obsadil kdysi nejmodernější hotel v Malé Úpě, 1050 metrů nad mořem, těsně u hranic s Polskem. Nový krkonošský minipivovar Trautenberk otevírá od soboty 10. 12. 2016 dveře všem natěšeným zájemcům o několik druhů oblíbených piv bez pasterizace a filtrování, spolu s celkově rekonstruovanou výstavnou budovou čp. 87 s designově zařízenou restaurací, několika moderně vybavenými pokoji a společnou noclehárnou. Nejnovějších informací jsou plné sdělovací prostředky.

Takhle láskyplně jazykem svých předků oslovovala ještě v polovině minulého století jedna svobodská babička milovaného vnoučka. Často tak v duchu a někdy i nahlas říkám svému kamarádovi Güntru Fiedlerovi. Neznáme se nijak dlouho, sotva dvacet let. Když jsem za ním do Střediska česko - německého porozumění, kterému tehdy krátce šéfoval v trutnovském Bílém domě, přišel na radu někoho z okresního archivu vypůjčit si nějakou vlastivědnou knížku v němčině, netušil jsem, že se z toho na pohled byrokratického suchara s vystupováním bankovního úředníka, kterým původně skutečně byl, vyklube spolehlivý přítel se svérázným smyslem pro humor a společnými sběratelskými vášněmi, obdařený navíc znalostí němčiny rodáka z našeho regionu.

Na den přesně 17. prosince to bude rovných 145 let, kdy před novotou svítící nádražní budovou ozdobenou girlandami a velkým nápisem Freiheit zastavil první oficiální vlak se slavnostními hosty, vítaný početným shromážděním nadšených obyvatel horského městečka. Byla neděle, krátce po poledni, vyhrávala oblíbená Silbersteinova hornická kapela ze Žacléře a večer byl velkolepý ples v hotelu „U města Vídně" v čp. 1, kde je v současné době poštovní úřad. O historii železné dráhy z Trutnova do Svobody nad Úpou, kde koleje končí, toho už bylo napsáno dost. Jak se ale dopravovali cestující z vlaku dál do hor? Asi nikoho nepřekvapí, že v úplných počátcích především pěšky. Stále ještě platilo, že chůze je nejčestnější a nejpřirozenější vlastností člověka. Naši předkové se několika kroků navíc nebáli a jsou známy případy, kdy šlapali někteří odvážlivci se zbožím na krosně nebo na trakaři z hor až do Prahy. Vedle příležitostného svezení hospodářským povozem ochotného vozky nebo kočárem, který pro své hosty vypravovali majitelé horských hotelů, se u nádraží sjížděly i nájemné drožky a nemalou část klientely přepravily i pravidelné poštovní dostavníky. Po první světové válce nahradily koně v zápřahu spalovací motory pod kapotou prvních automobilů soukromých taxikářů a záhy byla zavedena i pravidelná autobusová doprava.

Když jsem před lety, tehdy možná jako docela první publikoval reklamní popelník ze žacléřské porcelánky Theodora Pohla s odvážným tvrzením, že jde o dílo sochaře Emila Schwantnera, vyslovovali odborníci jisté pochybnosti. Svalnatí atleti strnulí v pohybu nepohnuli s obřím keramickým elektroizolátorem za ten čas ani o píď, několik let se však překulilo a výrobek se stal ústředním motivem nápaditého plakátu k umělcově chystané souborné výstavě v Městském muzeu v Žacléři. Tak jako průkopnický článek „Kluci z porcelánu" otištěný rovněž v měsíčníku Krkonoše - Jizerské hory, strhl lavinu zájmu o vedlejší produkty rodinných porcelánek bratří Pohlů na obou stranách hraničních krkonošských hřebenů. Stejně jako první Zajímavosti o tvorbu pozapomenutého malíře Krkonoš Fritze Hartmanna z Dolního Dvora. Nerad se holedbám, ani se nepovažuji za nějaký kulturní předvoj, ale jak říkal geniální zneuznaný všeználek Jára Cimrmann - člověk se musí pochválit sám, protože nikdo jiný to za něj neudělá.

Nepublikováno

Úřední řečí společnosti Schlaraffia je sice němčina, ale my, co neumíme kváknout ani slovo musíme zůstat u toho, jak nám zobák narost. Jenže právě v případě Rübezahla je to složitější než obvykle. U nás v Krkonoších, které jsou odpradávna prezentovány jako jeho domovina, je znám jako Krakonoš díky zběhlému řezníkovi a ochotnickému herci, profesoru Klicperovi, až od roku 1824, ale Rübezahla coby horského ducha, démona a samotné podstaty divoké přírody, znají i v mnoha dalších pohořích v celé střední Evropě. Klasická figura horského obra s výhrůžně trčícím plnovousem a mohutným kyjem v ruce, známá z obrazu rakouského malíře Moritze von Schwinda, přechovávaného v Schackgalerii v Mnichově, odkud se množství jeho kopií šíří do celého světa, byla očividně předlohou i k oběma spolkovým odznakům.

Tak velký Měsíc v úplňku jako dnes 14. listopadu 2016 současní skoro sedmdesátníci v životě ještě neviděli. A nejspíš už ani neuvidí. Podobný úkaz se na noční obloze zjevil v roce 1948 a další je očekáván až v roce 2034. Superúplněk je specifický jev a nastává, když se věčný souputník Země na své eliptické dráze mateřské planetě co nejvíc přiblíží. V okamžiku jeho největší jasnosti v 13:52 SEČ by měl být od Země vzdálený 356.509 kilometrů. Pouhým okem to sice příliš znát není, jen noc se při jasné obloze zdá jasnější. Při porovnání fotografií jiných úplňků během roku je však rozdíl docela markantní. Přestože při kolmém osvětlení Sluncem v této fázi chybí zajímavé stínování měsíčního povrchu, nenechají si profesionální astronomové ani tisíce amatérských fotografů napříč světadíly neobvyklý úkaz uniknout. Toužebně jej vyhlížejí i surfaři v přímořských oblastech, protože superúplněk slibuje silnější příliv a tím i větší vlny a v neposlední řadě prý i vlkodlaci, kteří na sebe právě při úplňku, kdy je Sluncem ozářena celá přivrácená měsíční polokoule, berou zvířecí podobu. Ze své výhodné pozorovatelny, odkud má východní obzor jako na dlani, nafotil oranžový lampion na černočerné obloze nad horizontem Rýchor v té době naštěstí bez oblačnosti, svobodský mág Pepa Čermák. Kdyby byl autorem snímku někdo jiný, asi bych zapochyboval, jestli to není jen zručný trik s klasickou stowattovou mléčnou žárovkou, pocákanou při malování a kusem černého papíru.

Nepublikováno

Barvami hýřící podzim předává, ač nerad, žezlo paní Zimě v přepychovém, leč trochu fádním hermelínu s chudičkou škálou bílé a černé, jako ve starém filmu. Jejich setkání na Sluneční stráni ve sluncem prozářeném odpoledni 8. listopadu zachytil na display svého mobilu kamarád Pepa Čermák z protějšího svahu Úpského údolí ve Svobodě nad Úpou. O trochu výš na Černé hoře hučí sněžná děla a provozovatelé Ski Resortu slibují, že na sjezdovce Anděl zahájí zimní lyžařskou sezónu už v sobotu 12. listopadu, o celých 14 dní dříve než loni. Přitom ještě o minulém víkendu nacházeli vytrvalí houbaři v lesích na snímku i hřibovité houby, které jakoby chtěly dohnat půst ze suchých letních měsíců. Fotografie dýchá poetikou, až by měl nezasvěcený divák chuť se do toho kouzelného místa přestěhovat. Každá podobná „díra u Hanušovic" se dá nejspíš prezentovat i v dobrém světle, záleží jen na úhlu pohledu.

Nepublikováno