Freiheit

Loni na tomto místě pootevírala dveře do nového roku 2016 malá Tonička, které koluje v žilách kapka modré krve dávných předků z rodu Piette Rivage. O podnikání a filantropických činech nejslavnějšího svobodského občana Prospera Piette Rivage neví aspoň něco málo ve Svobodě nad Úpou jen úplný ignorant. Přesto bude možná pro leckoho zmínka o působení firmy Piette na druhém konci republiky ve vzdálené západočeské metropoli Plzni novinkou. Relativně moderní plzeňskou papírnu s jedním papírenským strojem a denním výkonem až 6 000 kg papíru, jejíž odhadnutá cena byla stanovena na 445 775 zlatých, zakoupila podnikatelská rodina Piette výhodně za pouhých 132 000 na úvěr už v roce 1875. Vedení se ujali Prosperovi mladší bratři - Julius jako obchodní a Ludwig jako technický ředitel. Společně s celkovou modernizací zavedli speciální výrobu psacích a tiskových kancelářských papírů, rozšířili závod o výrobu celulosy a nově instalovali další dva papírenské stroje. Od té doby se počítá i úzká spolupráce s vynálezcem Františkem Křižíkem, na jehož vynálezu obloukové lampy se Ludwig patentově podílel. Patent se úspěšně prodával i v zahraničí a jen v roce 1882 vynesl 320 000 rakouských zlatých čistého zisku.

Slovenskou lidovou zpod Tater by si klidně mohl zanotovat i horský obr z Krkonoš. Se svými šesti centimetry celkové výšky i s podstavcem je to doslova prcek mezi ostatními figurkami Krakonoše nabízenými jako suvenýr z hor. Mohl, ale nemůže. Protože je dřevěnej! Jednoduchá řezba s domovenkou z královny nejvyššího českého pohoří přiznává miniaturní postavičce základní „obří" atributy dospělého vládce hor. Bujný plnovous do pasu, svalnatá prostovlasá postava s výrazným větry ošlehaným frňákem a mohutný kyj v ruce, nenechají nikoho na pochybách, že má tu čest se strašlivým lesů pánem, vichrů, bouří, blesků kmánem, krkonošským velikánem. Jaký to rozdíl, proti všem těm trpaslíkům, které jejich tvůrci také vydávají za Krakonoše.

Poněkud ve stínu slavnějšího mladšího bratra Karla (23. 8. 1897 - 7. 1. 1973), který své obrazy od studijního pobytu ve Francii podepisoval zásadně umělecky zvučnějším jménem Charles, žil a podnikal v Trutnově místní rodák a člen městské samosprávy Wilhelm (Willi) Mayer. Narodil se do měšťanské, kulturně založené početné trutnovské rodiny inspektora pojišťovny Augusta Mayera, původem z Bernartic u Žacléře a Marie Köhlerové z Broumova 21. července 1890. Po absolutoriu obchodní školy ve Vídni se záhy oženil. O jeho rodinné provázanosti s širším regionem Krkonoš vypovídá malá rodopisná statistika. Vzal si Emilii Mohrovou narozenou 27. 6. 1892 v Jablonci nad Jizerou. Její matka Františka, která přišla na svět s počátkem významného roku 1866 a později s nimi už jako vdova bydlela v Trutnově, pocházela z Heřmanových Sejfů, dnešního Rudníku. Oba jejich synové se narodili v Dolní Rokytnici nad Jizerou. Starší Wilhelm v roce 1915, mladší Walter začátkem roku 1919. V březnu toho roku se Willi Mayer s rodinou přestěhoval.

Je nádherné nedělní ráno, Nový rok 1. ledna 2017. Do ojíněných korun stromů na hřebeni Kravího vrchu na vrcholu stráně za chalupou intenzivně svítí slunce a mrazivý vzduch jiskří nad spoře pocukrovanou krajinou. První, co mě napadne je, jak musí být krásně na Rýchorách. Po mnoho let jsem v tomto čase stával před desátou hodinou u Rýchorské boudy a čekal, až se otevřou dveře do vyhřátého bufetu a činovníci turistického oddílu ze Žacléře v čele s obětavým „Ádou" Görnerem a jeho nerozlučným jezevčíkem rozbalí svá fidlátka, potřebná k udělování pamětních listů na hvězdicový novoroční výstup na Rýchory, pořádaný každoročně od roku 1981. Scházela a stále ještě schází se tam veselá parta kamarádů, známých i náhodných příchozích ve směru od Žacléře, Horního Maršova, Svobody nad Úpou, Mladých Buků i Trutnova aby družně uvítali nastávající rok.

Vládce Krkonoš má, jak ví možná ještě dnes každé malé dítě, nekonečné množství podob. Většinou však akčních, neboť i všechny ty jeho sošné postoje přímo vyzařují skrytou energii a sílu. Ale proč by si nemohl aspoň o Silvestru, po všech těch patáliích s kočírováním horského „poujetří", dáchnout někde na vrcholovém skalisku a dát si zaslouženého šlofíka? Takhle jsem cimrmanovskou situaci vnímal pod vlivem horlivých našeptávačů z řad domácích štamgastů - jistého starého myslivce, praděda Honzy Bechera, i cizokrajného poutníka Johnnie Walkera se zámořským kapitánem Henry Morganem. A nijak mi nevadilo, že chrupající Krakonoš někde odložil své obvyklé vysoké holínky a nezbytnou hůl.

Mandatorní výdaje rok co rok stoupají a brutálně tlačí rodinný rozpočet do nebezpečné blízkosti červených čísel. Ve škrtání zbytných položek z celoročních výdajů by důchodcové mého postavení mohli klidně i přes diskvalifikující věk přemýšlet o účasti na OH 2020 v Tokiu, kdyby byla taková soutěž do programu zařazena. A kdo to vždycky odnese jako první? Kamarádi, příbuzní a blízcí přátelé! Protože ti to přece pochopí! V duchu se omlouvám všem, kteří nejsou na internetu. Klasickým papírovým novoročenkám je letos i vzhledem k neomalenosti České pošty (téměř) konec. Telefonování nebylo nikdy mou silnou zbraní, protože nevidím, neslyším a hlavně nemám ten správný vratiprst jako datel. No a posílat přání jako SMS, to je skoro lepší si to přečíst v klidu na webu. Tak především zdraví, zdraví, zdraví...

Jako hlas volajícího na poušti vyznívá skrytá reklama olomoucké mlékárny OLMA a. s. rozesílaná prostřednictvím nejmenovaných novin svého majitele široké čtenářské obci s výzvou k návratu k tradičním papírovým pohlednicím. Můžeme stokrát zavrhovat přání ve formě SMS, E-mailů či vzkazů na Facebooku, klasické pohlednice mají odzvoněno spolu s minulým stoletím. Nemluvě o tom, že nostalgické volání po tradicích v importovaných čapkách zámořského dědka je tak trochu protimluv. Osobně si myslím, že každé upřímné přání je lepší než žádné.

Přeji radostné, spokojené Vánoce ve zdraví a v kruhu svých blízkých.