Freiheit

Spolkovou přezdívku tvořenou jen nelehko přeložitelnou slovní hříčkou, patřící váženému členu vyhlášené stolní společnosti „Ecke Freiheit" z neméně věhlasné hospody „Papa Kühnela" u kostela ve Svobodě nad Úpou, podnikateli Ferdinandu Schmidtovi, bezděčně vyvolává firemní pečetka vystřižená z dávné poštovní celiny. Něco málo o nalepovacích pečetkách už známe a ani jméno pana továrníka Schmidta se na těchto stránkách neobjevuje poprvé. Neuškodí si na panáčka se zjevným smyslem pro humor posvítit důkladněji. Narodil se údajně v Bernarticích u Žacléře (při dvojím sčítání obyvatel za pobytu v Mladých Bukách uváděl jako místo narození Prkenný Důl) 4. května válečného roku 1866. Do Mladých Buků se s rodiči, otcem Franzem rodákem z Královce a matkou Klárou ze Žacléře přistěhoval již jako dvouletý. Oba s ním jako výměnkáři bydleli v čp 126 ještě na přelomu století. Podnikavý mladý muž ho koupil v roce 1890 jako jeden z početných zrušených obilních mlýnů na řece Úpě v horní části obce Mladé Buky v těsném sousedství hranic katastru města Svoboda nad Úpou. Již v roce 1870 byla v nefunkčním mlýně zprovozněna brusírna dřeva. Schmidt provoz v roce 1894 zmodernizoval a přestavěl na prosperující papírnu s šesti holandry a papírenským strojem kde zaměstnával na 100 pracovníků. Ještě před koncem století prošel zatěžkávací zkouškou při katastrofální povodni v létě 1897 kdy vyčíslil prokazatelné škody na majetku napáchané zdivočelou Úpou částkou 60 000 zlatých. Výrazná pečetka je jedním z těch příkladů, kdy se hned několik okolních firem holedbalo příslušností ke Svobodě nad Úpou už jen pro existenci konečné železniční stanice, protože zboží se dopravovalo převážně vlakem.

Jindřich Černý řečený „Mojda"

Věhlasný svobodský fotoateliér v Kostelní ulici založil Josef Jeschke (*16. 9. 1877) který se z rodného Černého Dolu přistěhoval do Svobody nad Úpou v roce 1904. Krátce na to zřídil svou první provozovnu zaznamenanou v adresáři živností z roku 1911 v domě čp. 109 (dnes 509) na hlavní třídě. Starousedlíci tak s hrdostí říkali dnešní ulici 5. května. Ještě před první světovou válkou, snad již v roce 1912 se přestěhoval do nově postaveného domu čp. 9 (nyní 409) s prosvětleným ateliérem v prvním patře na místě zaniklé budovy, jejíž tradiční číslo popisné převzal. Dnes už je dům opět částečně přestavěn. V minulosti tam byla první celodřevěná farní škola postavená poblíž kostela za učitele Antona Bergera podle letopočtu ve štítě v roce 1747. Ještě starší kusý zápis o učiteli Christianu Fiebigerovi bydlícím ve škole z roku 1684 bližší lokalizaci neuvádí. Chatrná stavba o jedné místnosti pro učitele a jedné třídě s chlévem pro krávu a kůlnou se v zimě 1855 sesula pod tíhou sněhu a vyučování bylo na dlouhá léta přesunuto jinam. Fotograf Jeschke si už v meziválečném období vybudoval zvučné jméno nejen kvalitními ateliérovými portréty, ale také početnými pohlednicemi krkonošské krajiny, urbanistických celků a architektonických detailů. Svůj obsáhlý archiv negativů a skleněných desek pilně doplňoval i během připojení pohraničních oblastí ČSR včetně Svobody nad Úpou k Německu. Po květnu 1945 byl na základě dekretů presidenta republiky, nazývaných dnes se škodolibým nádechem personifikace všeobecně Benešovy, veškerý majetek „Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů" zkonfiskován a většina původních německých obyvatel „odsunuta". Národní správu nad firmou Josefa Jeschke převzal s vidinou vládou slibovaného pozdějšího převzetí do vlastnictví vyučený fotograf z Hradce Králové Jindřich Černý. (Na snímku ve Svobodě nad Úpou v roce 1945 jako by si říkal „Páni, tady bude práce...").

Už jen z jednoho prostého důvodu. Zednář může být kdykoliv i zedníkem, ale zedník ne vždycky zednářem. Bratrstvo „stavitelů chrámů" se svou záhadnou symbolikou a tradičními rituály je stále tajuplné jako pověstný hrad v Karpatech. Nezasvěcená veřejnost tak snadno uvěří početným „fake news" objevujícím se napříč dějinami, že v pozadí všech historických zvratů stojí právě zednáři. Dnešní „bratři" uznávající stále pět základních hodnotových pilířů - svobodu, rovnost, bratrství, toleranci a humanitu - přeci jen hodně věcí ze své existence odtajnili. Kdo chce, může si snadno zjistit, že ve všech známých lóžích, byť i sdružují intelektuální a majetkovou elitu společnosti je humanita a dobročinnost na prvním místě. Tabu je politika a náboženství. Jako příklad se mezi mnoha význačnými osobnostmi nabízí u nás v regionu, ať chceme nebo nechceme opět jméno Piette - Rivage. Ono po Pepku Novákovi či Frantovi Vopičkovi bohužel tolik zajímavého studijního materiálu nezůstalo. Že byli „gründeři" papírenského průmyslu bratři Eduard Maria Prosper (1846 - 1928), Julius Stephan (1848 - 1911) a Gabriel Ludwig (1851 - 1918) Piette povýšení císařem Františkem Josefem I. v roce 1899 do šlechtického stavu s predikátem von Rivage svobodnými zednáři se dalo tušit. Jen těch hmatatelných důkazů je poskrovnu.

Covid! Covid! Covid! Strašidelné slovo útočí na zjitřené smysly ze všech stran. Nezbývá, než uniknout do bubliny (to je teď nejfrekventovanější klišé) se svými koníčky. Sběratelské aktivity jsem už dávno omezil jen na zvědavé brouzdání internetem v nabídkách různých antikvariátů a aukčních portálů. Dodatečně jsem zaznamenal, že na jedné významné aukci ve Švýcarsku loni na podzim byla vydražena zajímavá svatební medaile s korunovanými aliančními znaky ze šlechtického rodu Piette Rivage. Nápadně se podobá, ba dá se říct, že je přímo shodná s rovněž nabízenou medailí Clemense von Walzel a Rosy Piette Rivage již několikrát publikovanou na tomto webu. Svatební medaile Prospera Piette Rivage narozeného v Plzni 29. července 1879 a zesnulého 7. února 1943 v Münchenreuthu oddaného s baronkou Alicí Karolinou Frederikou von Feilitzsch (6. dubna 1888 ve Vídni - 31. března 1983 v Alexandersbadu) datovaná 12. ledna 1909 je však o čtyři roky starší. Než se objeví nějaký jiný rodinný exemplář, nutno ji považovat za původní návrh jednoho a téhož neznámého medailéra. Oba příslušníci rodu Piette Rivage z výše zmiňovaných párů byli bratranec a sestřenice. A tady mají „soudruzi ze Švajcu" v popisu fatální chybu.

Nezasvěceného našince určitě napadne jako první - ten chlap se zbláznil! Při znalosti, že žadatel Alois Steidler byl pekař, už to není taková divočina. Ano, tak jednoduché to před sto lety bylo. Stačilo jen doplnit množství na předtištěný koresponďák a potvrdit objednávku podpisem. Současní pochybovači nejspíš namítnou, že se Československá pošta ve svých prvopočátcích asi setsakramentsky smekala, aby vyhověla zákazníkům. Ale kdepak! Podobné praktiky fungovaly už za nenáviděného (starého dobrého - každému jak je ctěná libost) Rakouska - Uherska, které je často uváděno jako odstrašující příklad zkostnatělé byrokracie. Dnes můžeme nad podobnými doklady jen nostalgicky vzpomínat jako na vzorovou ukázku pružnosti a jednoduchosti i s vědomím všech současných online technických vymožeností. Mnozí z nás jsou za takovou letmou chviličku návratu do historie ochotní dokonce vysolit nemalou částku na nějaké internetové aukci. A když už ji mají na stole, pokusit se z ní vyčíst i něco navíc, co zůstalo skryto mezi několika sporými řádky. Začněme jak se sluší a patří adresou. Lihovar a drožďárna v Libáni byly v té době součástí cukrovaru založeného místními pěstiteli řepy cukrovky jako „spolkový rolnický" už v roce 1870. Libáň i s několika okolními přidruženými vesnicemi včetně Kozodírek, které se jen kvůli nenalezenému rýmu nevešly bratrům Tesaříkům do stále hrané písně Rybitví, jednoho z hitů skupiny Yo Yo Band, leží v řepařské oblasti nedaleko Jičína. Co do počtu obyvatel nedosahuje ani velikosti „mrňavého" horského městečka Svobody nad Úpou. Stačilo několik počátečních neúspěšných kampaní a hned v prvním desetiletí se zadlužený podnik dostal do nucené správy banky v Trutnově. (To je náhodička!). Ta ho v roce 1880 prodala za 70.000 zlatých židovskému bankéři a podnikateli v cukrovarnictví Davidu Blochovi (1819 - 1892) a podnik bez akcionářské zátěže začal prosperovat. Přesto po roce 1927 přešel do majetku Neštěmické rafinerie cukru v Ústí nad Labem. I s drožďárnou a lihovarem vybudovanými na ekonomičtější zpracování odpadních surovin při výrobě cukru s využitím celé řady cukrovarnických zařízení, kotelny, elektrárny jakož i zaměstnanců právě v roce 1921. (Jen tak mimochodem a zcela na okraj. Slavný vídeňský malíř světového jména Gustav Klimt portrétoval ve svém „zlatém" období nejen dámy z rodu Primavessi o nichž už byla zmínka i na těchto stránkách. Často publikovaný Klimtův obraz „Zlatá Adele" v současnosti nejdražší obraz prodaný na aukci ve světě je secesní portrét Blochovy snachy, manželky velkoprůmyslníka a milovníka umění Ferdinanda Bloch - Bauera. Druhý syn Davida Blocha Adolf koupil s bratry na začátku 20. století panství Dětenice. Krátce před smrtí byl v roce 1914 již jako císařský rada a rytíř řádu Železné koruny III. stupně nobilitován císařem Františkem Josefem I. a obdržel titul von Brodnegg. Jeho synáček a dědic Rudolf prošustroval zakrátko veškeré jmění na burze. Tak už to na světě obvykle chodí, proto i ta dlouhá, ale poučná odbočka). Dvojjazyčné razítko odesílacího poštovního úřadu na lístku ofrankovaném hnědou známkou Československé státní pošty v hodnotě 40 haléřů z dílny malíře V. H. Brunnera vydanou v létě 1920 v sérii mnoha barevných a hodnotových variant jako typ „Osvobozená republika" je označeno názvem Vrajt (tak se tehdy město oficiálně česky jmenovalo) a Freiheit. Na můstku je krásně čitelné datum 27. 12. 21 (logicky 1921). Lihovar můžeme tudíž bez rozpaků opustit, protože objednávka není křišťálová koule, aby se z ní dala vyčíst jeho další i když bezesporu pestrá existence. Tak tedy obraťme list.

Všichni, kdo mají v rodném listě v kolonce „otec" prázdné nevyplněné místo by měli zpozornět. Zejména válečné ročníky, ale i jedinci s rodištěm v místech s vojenskou posádkou posměšek „otec neznámý vojín" jistě dobře znají z dětství. Jeden takový potenciální rodič mě nedávno zaujal na internetové aukci. Já vím, vojáček z Velké války je dávná minulost a rádoby vtipný úvod není úplně na místě. Kabinetka, vzhledem k rozměru 10 x 6,5 cm lépe řečeno vizitka je ale z věhlasného atelieru fotografa Josefa Jeschke ve Svobodě nad Úpou a je tudíž celkem logické, že mladého muže v rakousko - uherské zeměbranecké uniformě bychom měli hledat v nejbližším okolí. Jenže holenkové, jen z tehdejší Svobody narukovalo do bojů za císaře pána 333 mladých mužů. Nevrátilo se jich 63. Jména padlých jsou sice známá, ale fyzická podoba se i vlivem známých událostí a radikální výměny obyvatelstva po roce 1945 zachovala jen u několika z nich. Identifikovat po tolika letech řadového pěšáka, který není ani na zachovaném tablu vojáků z let 1914 - 1918 uloženém v Muzeu Podkrkonoší v Trutnově z mrňavé černobílé fotografie, byť kvalitně zhotovené v atelieru je jako hledat příslovečný krejčovský instrument v upěchované kupě usušené horské smilky.

Sbírání čehokoliv je zajisté záliba ušlechtilá, pokud nepřeroste v mánii. Za víc než půl století pohybování se ve sběratelské komunitě, byť většinou jen jako nadšený pozorovatel jsem poznal celou řadu rozličných sběratelských týpků. Z duše nesnáším ty namachrované frajery, kteří vlastní největší sbírku nějakých nicotností na světě, čítající třeba statisíce kusů skleněných špendlíkových hlaviček. Znám haury, kteří zas mají ve sbírce jen samý unikát, ať už jde o svaté obrázky, zápalkové nálepky nebo pohlednice - vesměs tisky vydávané v mnohakusových nákladech. Daleko víc mě baví naslouchat zasvěcenému povídání opravdového znalce, který si o každém nově získaném exempláři třeba i nepočetné sbírky zjistí všechny dostupné informace a jako bonus má v rukávu téměř ke každému kusu i originální příběh. Jeden takový se pokusím převyprávět i přesto, že Svobody nad Úpou se dotýká jen okrajově. Jídelní lístky nejsou zrovna masově rozšířeným sběratelským artiklem, ale i v těch několika málo známých kolekcích se najdou zajímavé kousky. Jídelní a nápojový lístek z Café Parisien na Titaniku s datem 14. dubna 1912. Státníky podepsaný blanket z Postupimské konference vítězných mocností na zámku Cecilienhof po II. světové válce. Kaligrafickým písmem ručně psaný několikastránkový sešitek z korunovační hostiny královny Alžběty II. Nebo tiskopis z pražské pivnice U Zlatého tygra z toho večera v lednu 1994, kdy se tam president Spojených států Bill Clinton v doprovodu Václava Havla stavil na pivko, aby pak později v Redutě vyšvihl na darovaný saxofon slavnou Gershwinovu jazzovou pecku Summer Time. Neméně zajímavou historickou kuriozitu lze při troše štěstí objevit i na domácím regionálním písečku. Jídelní lístek z Walzelovy vily v Trutnově - Poříčí, postavené už před I. světovou válkou a obklopené parkem, kde dnes sídlí azylový dům příspěvkové organizace Most k životu, je památkou na slavnostní menu při významné rodinné události. Tehdejší patriarcha lnářské dynastie a hlavní podílník firmy „Bratři Walzelové" Maxmilian rytíř Walzel z Wiesentreu (3. 1. 1855 - 19. 6. 1933) a jeho manželka „Wenzi" Wenzeslava rozená Hrušková (27. 1. 1859 - 2. 2. 1933) slavili padesáté výročí sňatku, tak zvanou zlatou svatbu. Neokázalý tisk s portréty manželů je doplněn názvy jídel napsanými na psacím stroji.