Freiheit

První letošní sběratelská akvizice, nabízená doslova „za hubičku", získaná symbolicky hned na Nový rok 1. 1. 2016, jsou dvě barevné varianty téhož odznaku, vydaného vedením Krkonošských papíren k 100. výročí založení svobodského závodu bývalé firmy Piette. Výtvarně nevynalézavý a době poplatný odznáček na jehle, provedením však stále ještě kvalitní výrobek s poctivými barevnými smalty, vyrobený právě před 50. lety, připomíná hned několik výročí.

Když krátce po svém nástupu do svobodských papíren vyfotil mladý inženýr Jaroslav Morávek tak zvané staré bělidlo s číslem 79 na rozhraní Svobody nad Úpou a Maršova I. poblíž zaměstnanecké vily firmy Piette kousek za sokolovnou, byl to už značně vybydlený chátrající dům, který držela pohromadě pouze skutečnost, že squatteři byli tenkrát ještě neznámý pojem. Svým rozlehlým čtvercovým půdorysem a mansardovou střechou se už v době výstavby v roce 1778 výrazně lišil od chaloupek trochu níž na protější straně silnice. V polovině 19. století ho vlastnil barvíř a bělič plátna Johann Ettrich (*1812) příslušník světoznámého svobodského rodu, který vlastně vydupal ze země základ Piettovy papírny, když přestavěl starý vysloužilý hamr. Později obýval dům Piettův švagr a spolumajitel továrny, původně pražský hostinský Franz Holub, jehož dcera Paula se provdala za jednoho z prvních významných fotografů Krkonoš a zakladatele dodnes existujícího pražského fotoateliéru Langhans. Syn Franz von Holub to v Rakousko - Uherské monarchii dotáhl až na admirála a velitele válečného námořnictva v závěru Velké války. Tomu říkám dějiny!

Ateliérová kabinetka rakousko - uherského vojáčka v parádní uniformě s plnou polní dýchne nostalgií i na zapřisáhlého pacifistu, natož na sběratele „stařinek". Tak se přičiněním nějaké dobré duše mezi několika památkami na známé fotoateliéry z regionu ocitla před drahně lety i tato kartička z Jičína, kam většinou rukovali horáci z Krkonoš. Významný jičínský fotograf Josef Picek (1849 - 1915) rodák z Českého Dubu působil v Jičíně od roku 1873, kde zakrátko zakoupil na Husově třídě dům s hostincem, známým od té doby jako „U Picků". Víc informací se ze sice zajímavé, ale prakticky anonymní podobenky vyčíst nedalo. Pomineme - li ty ryze profesionální armádní detaily o výstroji a výzbroji zobrazeného fešného „blátošlapa", jak příslušníci jiných zbraní přehlíživě titulovali nešťastníky, kteří byli odvedeni k některému z početných pluků c. k. infanterie.

V zakládající obrazové kronice dobrovolných hasičů ze Svobody nad Úpou, která se nějakými spletitými cestami dostala do fondu Muzea Podkrkonoší v Trutnově, je několik výmluvných záběrů staré svobodské zástavby padlé za oběť červenému kohoutu plamenů. Na předchozí část seriálu navazuje sice poničený, ale navýsost zajímavý snímek z velkého hasičského cvičení s transportem vody do výšky pomocí výsuvných žebříků. Při levém okraji jsou minule zmiňované domky číslo 99 a 100 ještě oba pohromadě. Ironií osudu také domek s podloubím v pravém rohu, na jehož požár se hasiči tak pečlivě připravovali, stejně v roce 1957 zahořel a musel být zbořen jako první z celé řady.

Na vyretušované bezchybné tvářičky modelín, obarvené výtvory špičkové gastronomie a počítačově upravené detaily moderní architektury jsme ze záplavy reklamních a propagačních tiskovin zvyklí a hranici mezi realitou a virtuálním světem pomalu ani nevnímáme. O to víc překvapí zjištění, že ani v minulosti to nebylo jiné. Například zrovna ve velkolepé budově někdejší Schneiderovy strojírny z reklamního katalogu kovových výrobků pro zimní sporty, především bruslí, lyžařského vázání nebo turistických „nesmeků" na obuv, by i nejbližší sousedi z Horské ulice ve Svobodě nad Úpou jen těžko hledali dnešní nevzhledný komplex továrny JAPIO. Kde náhodný turista většinou přehlédne i jedno z mála historických svobodských sousoší Korunování Panny Marie z roku 1865 necitlivě umístěné u zdi objektu.

Nové pohlednice města Svoboda nad Úpou se objevují v současné době jen sporadicky. Vydavatelům se nelze divit - chybí kupci. Klasických pohlednic se v poštovním styku používá stále míň, protože je vytlačily dostupnější prostředky komunikace, ve výsledku levnější než loupežnické tarify České pošty. Sběratelé se zaměřují spíš na pohledy historické a turisty, kteří si chtějí uchovat vzpomínku na pobyt v našem pohostinném městě by denně hravě spočítal prvňáček po první hodině počtů. Čest regionálních vydavatelů tak zachraňuje jen místní vydavatelství ZiTo paní Tomanové s několika variantami vynikajících leteckých záběrů fotografa Petra Tomana a starších okénkových pohlednic z dob, kdy bylo ve Svobodě víc prodejců i zájemců. Z ekonomických důvodů sloučené záběry z několika okolních míst nepočítám už proto, že se mi osobně nezamlouvají. Je to něco podobného, jako pověstný dort pejska a kočičky z povídání Josefa Čapka. S jistou nostalgií vzpomínám na kvalitní jednozáběrové černobílé fotografie z poválečné produkce nakladatelství Orbis od renomovaných autorů s invencí a neotřelými nápady. Oživením, vybočujícím z řady fádních a snadno zaměnitelných celkových pohledů, je kresba Zdeňka Hofmana ze série Pidifrků vydavatele a autora námětů Ivana Rillicha z Frymburku, s pořadovým číslem 847. Zřejmě jdou docela na odbyt, když se od roku 1994 počet zobrazených míst zvolna blíží k první tisícovce. Bonusem podporujícím prodej je jistě i stručná historie na adresní straně. Volně pojatý pohled na náměstí Svornosti od západu přináší i řadu realistických prvků architektury. Že právě u Svobody nad Úpou posloužila jako vtipný námět povodeň z června 2013, je docela černý humor, ale budiž. Jistě by se však našlo mnohem víc věcí, které jsou opravdu k smíchu.

Nepublikováno

Ačkoliv se na první pohled zdá, že se ve Svobodě nad Úpou drahně let nic nemění, je město jako každý jiný živý organismus dějištěm neustálých proměn. Staré židovské přísloví sice praví, že každá změna je k horšímu, ale není tomu tak vždycky. Na co vzpomínají pamětníci, jako na idylická místa dětských her, to na zažloutlých fotografiích má mnohokrát docela prozaický vzhled temných koutů s opadanou omítkou, prašnými cestami a neupraveným okolím. Vzpomínky stejně tak zkrášlují tváře našich blízkých. Příslušníci dnešních mladých generací zas budou nepochybně rádi vzpomínat na pulzující ruch a bohatou nabídku obchodů na současné svobodské hlavní třídě, kterou my vnímáme pesimistickým pohledem stáří jako liduprázdnou a pustou komunikaci. Protože, jó, za našich mladých let...