Freiheit

Dějinami Svobody nad Úpou prošla za zhruba půl tisíciletí její známé existence početná řádka lidí s šlechtickým titulem. Od pozemkových majitelů vlčického panství rodem Zilvarů počínaje, přes mihnutí vojevůdce Albrechta z Valdštejna a jeho následníka Jakuba Weyhera z Marienburgu, přes předky nedávného podřimujícího ministra zahraničí Karla Schwarzenberga, až po „novodobé" plátenické zbohatlíky s koupeným predikátem „ze Silbersteinu", vzpomeneme-li jen na ty nejvýznamnější. Mnozí měli k někdejšímu hornickému městečku i úzce osobní vztah. K šlechtickým kruhům patřilo i mnoho průmyslových podnikatelů 19. a první poloviny 20. století. Jen v rodině nejznámějšího z nich, Prospera Piette - Rivage, která se tituly jen hemžila, žili konkrétně ve Svobodě nad Úpou příslušníci rodů Walzel von Wiesentreu, von Holub, von Csipkay a další, většinou zároveň i spolumajitelé firmy. Ještě před několika málo lety se prostou procházkou po svobodském hřbitově dalo objevit dalších několik jmen. Například manželka vedoucího úředníka papírny Piette Alexandra Josefa Mandla, který měl lví podíl na výstavbě tělocvičny, byla za svobodna Müllerová von Strömenfeld. A dodnes je poblíž vstupu opečovávaný náhrobek s erbem hraběnky Františky Gorcey ze starobylého rodu Deymů ze Stříteže. Mezi pouhými jedenácti čestnými občany našeho města, je mimo Prospera Piette - Rivage ještě starosta Trutnova z doby válečného konfliktu v roce 1866 JUDr. Hieronymus rytíř Roth a svobodský rodák Josef Etrich z Jaroměře, který o získání titulu „von Jamney" neúspěšně usiloval.

Automobilový sport se Svobodě nad Úpou léta vyhýbal. Teprve v poslední době je v benzinem provoněných závodních depech stále častěji možno zaslechnout jméno bývalého motocyklového jezdce a dnes úspěšného fotodokumentaristy Boba Hlávky, nebo rallyových dvojic Martina a Pepy Búšových či Martina Mičánka s navigátorem Michalem Krausem. Možná i dalších Svoboďáků. V dobách, kdy zmiňovaní ještě za sebou na špagátě tahali dřevěného kačera, rámusil městem se svou nadupanou aerodynamickou Aerovkou 50 a později i „závodní" Bugattkou jen Jarda Bureš. Pamětníci, pokud si vůbec na nějakou motoristickou událost hodnou zaznamenání z nejbližšího okolí vzpomenou, tak snad ještě na několik ročníků Šestidenní mezinárodní motocyklové soutěže nebo sporadické letmé průjezdy Rally Škoda.

Historie ražená do kovu, ať už ušlechtilého nebo ne, někdy i litá a třeba i z jiného materiálu, je poučným záznamem dějů a událostí a vděčným objektem majetnických choutek sběratelů. Konkrétních medailí ze Svobody nad Úpou není na rozdávání, ani když k nim přidáme různé účelové známky nebo plaketky. Při systematickém sbírání by se jich jistě našlo mnohem víc než jen prostou probírkou zásuvek v několika svobodských domácnostech, ale ani náhodné seskupení nepostrádá pestrost materiálů či výtvarné invence.

Již staří Římané! Není třeba zdůrazňovat, že vápno a jeho užití jako pojivo do malty je známo od starověku. Ve středověku se jeho výroba i používání rozšířila po celé Evropě a i v Krkonoších je mnoho míst, kde existovaly jednoduché „selské vápenice" a později jednokomorové vápenky. Ty se vzrůstající spotřebou vápna od 19. století nejen ve stavebnictví, ale i v zemědělství, hutnictví, cukrovarnictví, výrobě skla, zpracování kůží a mnoha dalších průmyslových odvětvích nahradila po vynálezu kruhové pece v roce 1858 tovární velkovýroba.

Nebo aspoň zpívala. V dobách téměř bez pasivních kulturních lákadel - představte si, milé děti, že nebyla televize ani PC, žádné CD, DVD, MP3, tablety, notebooky nebo multifunkční mobily, dokonce ani to předpotopní kino. Lidi se museli bavit navzájem, a tak vznikaly nejrůznější zájmové spolky. Ve Svobodě nad Úpou byl ještě v hloubi 19. století založen, záhy po spolku divadelních ochotníků, v květnu 1878 smíšený (původně pouze mužský) pěvecký sbor Harmonie, inspirovaný nepochybně starší jmenovkyní v Trutnově. Nebýt nešťastných událostí po skončení II. světové války, kdy většina svobodských zpěváčků musela opustit své rodné hnízdo, slavil by sbor právě letos 135. výročí svého trvání. Často úzce spolupracoval s uvedenými divadelníky nebo s městskou kapelou a na programu měl široký repertoár včetně světových klasiků. Po výstavbě tělocvičny v roce 1897 vystupovali pěvci především zde, předtím, ale i potom v sále hotelu U města Vídně v budově současné pošty, v hotelu Sněžka v hlavní ulici (drogerie čp. 423) nebo v sále hotelu Radnice. Přenesme se proti času do let, kdy Harmonie slavila v plné síle kulaté půlstoletí. Ve Svobodě se při té příležitosti konal ve dnech 26., 27. a 28. května 1928 5. župní pěvecký festival se společenskou smetánkou z řad místních podnikatelů v čestném výboru, bohatým programem a hojným počtem návštěvníků. Z té doby se zachoval pamětní tisk z místní Feixovy tiskárny (nesoucí bohužel důkaz o tom, že i v nejlepších rodinách mívali na půdě myši) příležitostný odznak a hlavně vzácná fotografie tehdy téměř padesátičleného sboru, nastoupeného před fotoateliérem Josefa Jeschke u kostela.

Tak jako na divadle údajně není malých rolí, tak i ty nejnepatrnější události v dějinách mohou mít pro někoho význam docela zásadní. A právě z drobných rozmanitostí se skládá celkový obraz historie, té místní, stejně jako té velké, všeobecné. Jednou z takových malých svobodských záhad je existence ochranné kapličky na severním úbočí Kravího vrchu v lukách při cestě na Rýchory, ze které se do dnešní doby zachovaly jen nízké zbytky obvodového zdiva z přírodního kamene a naštěstí i pár starých fotografií. Dlouhou dobu nebyl znám ani rok jejího postavení, ani komu je zasvěcena. Příliš světla nepřinesla ani dobová pohlednice s malůvkou uznávaného rakouského krajináře Jung - Ilsenheima s nápisem „Vzkříšení". A přitom stačilo docela málo - otevřít starou německou kroniku města Svobody nad Úpou z let 1837 - 1914, uloženou v státním okresním archivu v Trutnově a poprat se s rukopisem tehdejšího kronikáře, používajícího pro nás téměř nečitelnou novogotickou kurzívu zvanou kurent.

Militantní ochránci přírody, ochotní bránit každý náletový keřík doslova vlastním tělem, argumentují obvykle nepodloženým tvrzením o radikálním úbytku zelených stromů z příměstské krajiny. Pokusme se podívat na krajinu kolem našeho města nezaujatýma očima, teď na začátku března aspoň pomocí historických pohlednic, mapujících zhruba minulých sto let. O tom, že se krajina průběžně proměňuje, není sporu. Zda je to k jejímu prospěchu či naopak není tak jednoznačné. Nezbývá než se smířit s tím, že je prostě jiná. Především rozptýlená zeleň, nejproměnlivější a určující celkový ráz nejbližší přírody, ať už vznikla přirozenými procesy nebo přičiněním člověka, má celou řadu navzájem se překrývajících funkcí. Vedle vlivu na ekologický efekt území je to podíl na ochraně půdy před erozí, na vodohospodářskou a klimatickou stabilitu nebo hygienu ovzduší produkováním kyslíku i pohlcováním pachů a zachycováním prašných částic či účinné tlumení nadměrného hluku. Nelze pominout ani estetický dojem, s nímž úměrně roste rekreační potenciál daného území, což právě v těsném sousedství Krkonoš není zanedbatelné. Pragmatici jistě neopomenou připomenout ty praktičtější přínosy jako je produkce dřevní hmoty nebo rozmanitých plodů a druhotně i lovné zvěře. A ještě třeba význam orientační nejen pro lidi, ale i ostatní živočichy nebo vizuální ohraničení pozemků. Významné stromy doplňují často drobné sakrální stavby v terénu či byly vysazeny k nějaké důležité historické události. Tím ale nechci unavovat.