Freiheit

„Nudíte se? Kupte si medvídka mývala." Vyřvával Hrabalův hlučný strýc Pepin v nezapomenutelném podání Jaromíra Hanzlíka v euforii po společném zdolání továrního komína dalešického pivovaru s půvabnou Magdou Vášáryovou z dnes již kultovního Menzelova filmu Postřižiny. Budovatelé pětiletek nebyli žádní troškaři a tak si z výletů s Čedokem za hranice všedních dnů do zotavoven ROH na hřebenech východních Krkonoš - hor patřících toho času pracujícím - přiváželi častokrát přímo opravdického medvěda brtníka. No vážně, nekecám! Na úvodní fotografii například pózují s postrachem turistů dva náhodní odboráři vybavení na vycházku svačinovým balíčkem z rekreačního turnusu ROH od 13. do 20. května 1962 před zotavovnou „Horský dvůr" v Janských Lázních. Statný huňáč medvěd hnědý, latinsky Ursus arctos se už tolikrát producíroval jako hvězdný protagonista, současným slovníkem megastar, mými články publikovanými jinde, že mám nutkavou potřebu splatit dluh i čtenářům nejmilejším, věrným tištěnému slovu na poctivém papíře městských novin s letitou tradicí a neměnným originálním názvem „Svoboda fórum". Já vím, že odvážená hrozivá šelma s vyceněnými tesáky byla jen na fotografii. A jak se po prvním leknutí ukázalo ještě ke všemu pouze vycpaná. Ale jako živá! Jako živá! Konec konců tenkrát bylo všecko jenom jako. Jenže medvědův příběh je pravda pravdoucí, a pokud snad ne, tak je to dobře vymyšleno. Což lze doložit přesnými citacemi původních zdrojů. Jen jsou s prominutím také z té bedny, kterou vláčím životem na ramenou mezi ušima.

Bezpečnost práce především! To platilo za rudocha možná ještě víc než dnes. Proto jsou v mnoha zemích světa tak oblíbení dva animovaní seriáloví nešikové Pat a Mat. A to nešikové je velmi kulantní výraz pro nemehla k pohledání, kterým se upřímně smějí hlavně děti. Nás, kteří máme už nějakou tu životní zkušenost, většinou při pohledu na jejich ztřeštěné kousky mrazí v zátylku, vstává poslední chomáček vlasů na hlavě a zvlášť citlivým jedincům naskakuje husí kůže velikosti pravých belgických pralinek Vandenbulcke v místech kde i alabastrová záda fešných žen ztrácejí své slušné jméno. Se šrámy na duši, jizvami na těle a srůsty na polámaném skeletu tak jak je nadělil čas si nechtíc uprostřed smíchu uvědomujeme, co se všechno může přihodit. Navíc každá taková srážka s podobnými reálnými pitomci, a že jich je mezi všemi těmi současnými řemeslníky z leknutí „neúrekom" jak by řekla jedna moje známá Erika ze Šariše, podobné myšlenky přiživí. Asi jako brutální záběry mezi omladinou tak oblíbené „Skryté kamery".

Nevím, který intoš se tímto okřídleným výrokem snažil omluvit evidentní nepořádek ve svých osobních věcech, případně ve vlastní hlavě. Ve mně se zmiňované persóny perou celý život. Mohu tedy zodpovědně prohlásit, že ani jedna polovina z tradované a často citované poučky není pravdivá. Pokud je blbec inteligentní touží mít vše srovnané a na svém místě. A když je inteligent blbec má to všecko tak říkajíc „na salámu" a podle toho to vypadá. Asi nejsem sám, kdo při usilovném hledání nějaké důležité maličkosti najde při obrácení bytu vzhůru nohama nejmíň deset dávno oželených věcí, které marně hledal jindy. Jen ne tu, kterou momentálně právě potřebuje. Většina mých přátel je přesvědčená, že jsem na pořádek, jak se v intelektuálských kuloárech s nadsázkou říká svině. Já vím své. Proto do kutlochu s letitým „bordelem", kterému vznešeně říkám archiv pouštím s velkým sebezapřením a se skřípěním zubů jen velmi otrlé a prověřené návštěvy. Tak jsem po několikadenním zbytečném přerovnávání zásuvek a polic kde by to přece určitě mělo být, vždyť jsem to měl docela nedávno v ruce, objevil pozvánku na společenský ples z roku 1975, kterou jsem loni, předloni a před předloni bezvýsledně hledal. Jako z udělání je i letos právě v plném proudu plesová sezóna. Rozměrné plakáty hýří barvami na každém nároží a vlají v cárech z vývěsních tabulí, webové stránky obcí jich mají plné aktuality, tak proč neudělat z nouze ctnost a nepustit starou tiskovinu ještě jednou do světa s patřičným komentářem. Tak za prvé. Ani v té prašivé době tuhé normalizace v polovině sedmdesátých let minulého století společenský život neutuchal. Lid chce svůj chléb a hry, i když život stojí za kulový.

Dnes už by asi podnik s puncem světovosti hledal ve Svobodě nad Úpou člověk marně i s halogenovou svítilnou v pravé poledne. O zašlé slávě místních papíren, které se v minulosti pyšnily vývozem svých kvalitních výrobků obrazně „do celého světa" nikdo ze zasvěcených nepochybuje. Ale strojírna? Nenechte se vysmát! A přece...Úplně na začátku byla textová zpráva v angličtině, kterou antivirový hlídač mého PC vyhodnotil jako spam. Naštěstí „chytrej Tonda, není úplně blbej" a text si s pomocí strýčka Google přeložil. Jistý neznámý Holanďan Aad van den Ouweelen, sběratel bruslí a historie zimních sportů ze stotisícového Leidenu, člen nadace „De Poolster" s padesátiletou tradicí, zabývající se podporou a propagací kulturně-historických hodnot bruslení a dalších zimních sportů objevil na jednom sbírkovém páru historických bruslí neznámou značku, tvořenou stylizovaným písmenem S. Tutéž nalezl - kde jinde - než na stránkách www.freiheit.cz . Zmíněná nadace má také pečlivě vedený a obsáhlý web www.schaatshistorie.nl snadno přeložitelný do češtiny, který zájemcům vřele doporučuji. Mimo jiné tam jsou soustředěny desítky a desítky, přesněji víc než 1500 jednotlivých světových výrobců bruslí. Holandsko jako země bruslařům zaslíbená pochopitelně vévodí. Z bývalého Československa evidovali zatím pouze dvě firmy. Emila Katschnera z Police nad Metují, mimochodem známého z širšího rodokmenu svobodské papírenské rodiny Piette. A pak už jen Katschnerova nástupce, znárodněný podnik Kovopol. Němec Václav Schneider ze Svobody nad Úpou tak má tu čest být zařazen do pestré galerie jako třetí reprezentant českého strojírenského průmyslu. Z kolegiality jsem jako prezentaci dávného výrobce a potažmo možná i současného města v Krkonoších poslal holandským nadšencům okopírovaný ukázkový předválečný katalog z poloviny třicátých let minulého století, zřejmě poslední v češtině. Možná neuškodí, když využiji příležitosti a nabídnu ho k nahlédnutí i veřejnosti ve Svobodě, která si nevábnou a omšelou továrnu firmy Japio v Horské ulici s kvalitní kovovýrobou s mezinárodním renomé nejspíš nespojuje. Srovnatelný luxusní katalog vytiskl tentýž grafický umělecký závod Josef Loschau v Krásné Lípě už v roce 1930. Zachoval se i s vloženým průvodním dopisem.

Abych si to trochu vyžehlil tam nahoře u někdejšího majitele svobodské strojírny Václava Schneidera prezentovaného v chystaném článku, který teprve čeká na zveřejnění především jako výrobce bruslí a sportovních potřeb, vracím se několika slovy k artiklu, se kterým začínal. Když jako šestadvacetiletý podnikatelský holobrádek ve Svobodě nad Úpou v roce 1893 založil strojírenskou dílnu a umělecké zámečnictví, byly jedním z největších výrobních taháků pro místní dychtivé a pracovité hospodyňky právě žehličky. Lze předpokládat, že ve své slévárně vyráběl všechny tři základní typy tehdy užívaných cihliček, jak se těžkým pomůckám na žehlení látek také říkalo. Žehlení bývala docela dřina proti současnému piglování s elektrickou napařovačkou. Někdy i dost nebezpečná. Snad proto se mu chlapi dodnes vyhýbají. A upřímně řečeno, na poličku by si zase barevnou bakelitovou Philipsku, Rowentu nebo Etu nejspíš nikdo nevystavil, i kdyby to nakrásně byl poslední výkřik módy s parním generátorem. Kouzlo těch oblýskaných kusů železa, mnohdy bohatě zdobeného tkví jen a jen v nostalgii po starých zašlých časech.

Je to marný, je to marný, je to marný - parafrázoval by nejspíš našinec zlidovělou hláškou z českého filmu „Jáchyme, hoď ho do stroje". Funerální památky patřící k těm nejposlednějším věcem člověka, ke kterým známým citátem směřuji, jsou ale také cenný studijní materiál pro badatele. Nadcházející jaro uprostřed masopustního veselí není zrovna nejvhodnější čas na „dušičkové" téma, jenže se zubatou tetkou za zády si už člověk nemůže moc vybírat. Zejména když od nálezu několika svitků přeschlého a škůdci poničeného papíru při rekonstrukci jedné staré svobodské půdy uplynulo drahně promarněných let. Lidé si z nepochopitelných důvodů schovávají ledacos. Tak proč ne parte zemřelých sousedů? Ale proč zrovna ke komínu na půdu, to je záhada. Jenže od dvacátých let minulého století, kdy většina z těch nebožtíků odešla na onen svět, uběhla dlouhá doba plná dějinných zvratů... I já, když mi mladý nálezce zaprášený balíček „nezištně" věnoval, jsem uvažoval podle oblíbených semaforských not:     „.... snad mi přijde vhod, uložím ho do krabice. Nebude tam sám, v té krabici mám roztodivných věcí více. Člověk neví, co se může přihodit, a tak je mi líto věci vyhodit. Uložím je tam kam patří, za rok, za dva, nebo za tři budu rád, že je mám!"

Mosazné těžítko s figurou sovy ve stylu art deco není jen tak ledajaký kus inventáře z psacího stolu. Nepochybně patřilo některému z rytířů tak trochu tajemného pánského spolku Schlaraffia s výrem ve znaku. Bratrstvo umělecky založených recesistů s pobočkami po celém světě bylo, jak už návštěvníci podsložky „Schlaraffia - umění, přátelství, humor" na www.freiheit.cz většinou vědí, založeno v roce 1859 v Praze. I v našem regionu existovalo před druhou světovou válkou několik významných poboček, z nichž nejbližší bývala v Trutnově a o něco později i ve Vrchlabí. Je smutnou skutečností, že konkrétně ze Svobody nad Úpou byl podle dostupných seznamů pouze jeden jediný registrovaný člen. Zato opravdové eso známé v lékařském světě jako zakladatel léčby dětské obrny v Janských Lázních metodou „Warm Springs", vedoucí lékař MUDr. Viktor Sellner se spolkovou přezdívkou volně přeloženou do češtiny „Lázeňský duch Janského vřídla". Podobnými drobnostmi jako uvedené těžítko se hračičkové ve středověkých pláštích s šaškovskými čapkami na hlavě obklopovali nejen ve svých hradech, jak nazývali spolkové místnosti, často jen pronajaté v obyčejné hospodě. Svéráznou symbolikou připomínající laické veřejnosti daleko tajuplnější a uzavřenější společenstva svobodných zednářů zdobili ctihodní šlarafové své příbytky i po převléknutí do civilu, kdy se z nich stali normální páni továrníci, lékaři, učitelé, herci, intelektuálové i řemeslníci. Předlouhé povídání o vzniku, pravidlech, hierarchii, jazyku a mnoha dalších specialitách té důmyslné hry pro velké kluky zní jako pohádka, nad kterou by současníci nejspíš ohrnovali nos. Kdo má zájem, informace si najde.