Freiheit

Majitel Michal Kulma (někde uváděný jako Michael) propagoval svůj stejnojmenný podnik v Janských Lázních s vlasteneckým zapálením jako „První český hotel" v ryze německém prostředí lázní pod Černou horou v Krkonoších s takovou vehemencí, až se z toho stal široko daleko známý slogan, i když to nebyla tak docela stoprocentní pravda. Českých hoteliérů by se v místě určitě našlo víc i za c. k. monarchie. Kdyby se za každý dům s pestrou a často i pohnutou historií, který nedůstojně zanikne, mělo sloužit rekviem, měl by si už příslušný velebníček žehlit ornát. Téměř dušičkové téma se tentokrát nabídlo při pohledu přes plot k nejbližším sousedům do Janských Lázní, které patřily správně ke Svobodě nad Úpou do roku 1867, což je historicky docela nedávno. To vůbec neznamená, že na vlastním dvorku bychom podobný příklad nenašli. Stačí jen vyhlédnout z okna radnice na protilehlou stranu náměstí. Plakat nad rozbryndaným mlékem je marnost a na mudrování jsou jistě povolanější. I na pouhých několika historických pohlednicích však lze dokumentovat, jak šel čas kolem oblíbeného hotelu zejména ve šťastnějších letech rozvoje podnikání mezi světovými válkami.

Nemám rád reklamu, nemám rád reklamu, nemám rád reklamu! Zejména tu současnou, špatně pochopenou, vlezlou, manipulativní, dotěrnou, útočnou, snažící se zákazníkovi vnutit to co nepotřebuje, nejlépe tři za cenu jednoho. A už vůbec ne tu politickou. Tu která vyhání některé lidi z kina i od televize a přivádí k šílenství při listování novinami. Lidsky necitlivé a krajně neetické se mi jeví zcela aktuálně, když jeden z nejprodávanějších seriózních celostátních deníků na smutečně laděné dvoustraně věnované zemřelé britské královně Alžbětě II. na celé jedné třetině otiskne dryáčnicky barevnou reklamu jistého obchodního řetězce s flákotami syrového masa. Asi za tou averzí je i těch osm křížků na hřbetě, ale tak pronásledován tím Němcem A- A- no tím Alzhamrem zase nejsem, abych si nepamatoval, že reklama tu byla vždycky. Jenže konkrétní, nezašifrovaná falešnými přísliby...no prostě, jsem staromilec a nestydím se za to. I obyčejný inzertní poutač běžného živnostníka byl většinou výstižnou prezentací poskytovaných služeb. Takový byl například reklamní inzerát svobodské autoopravny Heinricha Kneitschela i s nabídkou taxislužby otištěný v nedatované publikaci o krásách Krkonoš v polovině dvacátých let minulého století. Autosprávkárna Kneitschel je uvedena i v Adresáři republiky Československé pro průmysl, živnosti, obchod a zemědělství z roku 1927.

Kdo nemá rád zvířata, nepochopí. Kdo nikdy neměl pejska, neuvěří. Nemíním adorovat současnou až nezdravou „čoklománii", kdy má nejen pes, ale i řada jiných domácích mazlíčků včetně těch hodně exotických v rodinné hierarchii výsadní postavení. Páníčci, kteří ztratili soudnost, dokážou uvěznit v panelákové garsonce v desátém patře naprosto nevhodná plemena jako je třeba bernský salašnický pes nebo německá doga. O nechvalně proslulých nelegálních množírnách se ani nemíním zmiňovat. V současné době je prý v České republice podle kvalifikovaného odhadu 2,2 milionu psů. Za mého dětství na vesnici také patřil nějaký chlupatý hlídač ke každému hospodářství a leckterý Azor, Šotek nebo Alík byl samozřejmou a nedílnou součástí klukovské party. Jen bylo všechno tak nějak v souladu se zdravým rozumem a odvěkými zákony přírody. Naší rodinou prošla pěkná řádka psů různých plemen a na kom jiném tedy demonstrovat soužití s tvorem, který má svého pána radši než sebe? Je čas prázdnin a dovolených tak budu tentokrát trochu víc osobní než jindy. Vlastně hodně osobní. I když podobné zážitky má nejspíš každý a historky o psích kusech čtyřnohých kamarádů smutné i veselé by dokázal sypat z rukávu. Kdo ne ani netuší, oč byl v životě ochuzen. Na začátku prehistorie je tátova první fotka s bílým psíkem, i když to je nejspíš ateliérová rekvizita. A nelze pominout ani prázdninová rozšíření smečky o dědova možná trpasličího pinče, možná pražského krysaříka alias ratlíka Šotka. První z opravdu rodinných psů si vybral naši familii Walda. Černobílý hladkosrstý podvraťák, pouliční směs neurčitého věku, pravděpodobně válečné dítě jako já, díky kterému po letech s falešným hogo fogo jménem Waldemar von Gasthaus vstoupil z novinových článků a autobiografické knížky Antipády i do čítanek. Sice jen do Čítanky východních Krkonoš vydané Střediskem ekologické výchovy SEVER v Horním Maršově, zato vyšlé už nejméně ve čtvrtém vydání. Táta obdivoval plemeno německý ovčák a tak při nejbližší příležitosti ještě na podzim roku 1945 přivezl Burgu. Údajně snad prý měla kdysi v jakýchsi papírech jméno Walburga von Königinhof, ale ty nikdo nikdy neviděl. Původně ji majitelé v uniformách měli zneužívat k hlídání vězňů, tak byla poměrně ostrá. Několik prvních dnů ji táta podával žrádlo do kotce vidlemi. Každá hrana se však časem obrousí a pobyt v hospodském lokále mezi lidmi z ní udělal docela mírumilovné stvoření. Jen na opálené tváře byla vysazená. Závozník Šándor z Pardubických mlýnů a pekáren se v její přítomnosti piva nenapil. Její následovnice, netypicky světle zbarvená a přirozeně inteligentní Burga II. byla v naší fantazii logicky Walburga von Burkersdorf, což je německý název Stříteže kde jsme tehdy bydleli. K ní přibyl Honza, černý rošťák, tulák a neposlucha, který se zklidnil až po přestěhování do ruchu Mladých Buků. V řadě ovčáků následovali Pluto a Bojar. Ti měli vzhledem k blízkosti frekventované silnice poměrně krátký život. Další byla Arka, miláček našich dětí. Ta jediná měla školy. Několik týdnů strávila výcvikem u jistého policejního psovoda ve výslužbě v Káraném u Prahy. Chybělo jí ale pravidelné opakování, takže na tom v pozdním věku byla asi jako já s ruštinou nebo můj synáček s těsnopisem. Lákadlem k návštěvám u babičky byl také Šarik. Diblík připomínající hodně vzdáleně barvou i postavou Jack Russel teriéra neměl vůbec nic společného s psím hrdinou z jednadvacetidílného polského seriálu Čtyři z tanku a pes vysílaného českou televizí počátkem sedmdesátých let. Jen to populární jméno.

Jágr, Červenka, Voráček, Hertl, Pastrňák! Jen tak od boku první pětka současných hokejových bohů citovaná samozvanými hospodskými trenéry. Ale žádný strach, ještě jsem se nezbláznil docela. Ani nemíním uprostřed parného léta zabruslit na tenký sportovní led. Skoro žádný renomovaný spisovatel nezná pojem nedostatku témat. To jen my, pisálkové regionálních novin víme, co je pravidelný výpadek námětů známý jako okurková sezóna. Jenže, kdo jednou není v novinách, jakoby nebyl. A tak když múza nepřichází je nutno něco vymyslet vlastní hlavou. Jako malí skautíci jsme věřili, že v indiánském kalendáři je červen měsícem růží. A co jahody, rudý muži? (Pardon, původní obyvateli Ameriky, aby mě někdo nenařkl z nekorektnosti). Přitom zejména teď v červnové noci kdy vzniká článek, který se chystáte číst, stačilo jen odpoutat se od pozemských záležitostí a pozvednout zrak k obloze. „Odpusť, kdo hvězdám nevěříš. A kdo ses těšil, že zde najdeš klíč k úplné jejich řeči. Řeč hvězd je tajná." Dovoluji si úvodem ocitovat verš bývalého údržbáře tenisových kurtů na pražské Štvanici, kam soudruzi mého milovaného básníka Karla Šiktance vyhnali v temnu normalizace. Takže k věci - Merkur, Venuše, Mars, Jupiter, Saturn. Pohledem historika pět božstev z římské mytologie, po kterých se jmenují i různě velké planety naší Galaxie v nekonečném vesmíru. My dospělejší si je možná ještě pamatujeme z dějepisu. A mládež si je jedním palcem dokáže vygůglit na svém iPhonu.

Nejen velká města si svých představitelů považují. Galerie primátorů těch největších oprávněně zdobí čestná místa starobylých radnic. I portréty celé řady starostů měst, městeček a obcí, které se přes turbulence let leckde dochovaly, jsou znovu vytahovány na světlo jako cenný doklad doby. Ve Svobodě nad Úpou jsou díky pečlivosti dávných kronikářů známi představení obce jmenovitě od roku 1730. Tehdy usedl na stolec „obecního nejvyššího" jistý Gottfried Finger a vydržel tam celých třicet let, což je mezi svobodskými potentáty dosud nepřekonaný rekord. Ať počítám, jak počítám, na dlouhý sloupec úřadujících přednostů mi do roku 1945 nestačí ani všechny prsty na rukách i nohách. Připouštím, že se některá jména v seznamu z celkových 27 mohou vyskytovat víckrát, ale jestli je to stále tatáž osoba čert ví a bůh suď. Asi by se fotografie leckterého z nich z posledních let, nejen známý portrét rovněž dlouholetého starosty továrníka Franze Stephana předsedajícího zastupitelstvu v období 1890 - 1908, který notoricky používám jako dekoraci k podobné tématice, vyhledat dala. Dosud se tím však nikdo systematicky nezabýval a současník má dost zamotanou hlavu z těch poválečných. Pominu - li předsedy místní správní komise, tak jen do roku 1952 se v čele místního národního výboru vystřídalo dalších deset jmen, z nichž mnohé vypadlo z paměti. Jejich setrvání ve funkci se často nedá ani spolehlivě doložit.

V předminulém čísle jsem se málem zaříkal, že už se k mockrát použitému tématu vracet nebudu. Nelze vstoupit dvakrát do stejné řeky. A just, třeba i potřetí, když to stojí za to. I když tentokrát musím s laskavým svolením majitele, který o tom zatím neví, zalovit v cizích vodách. Rudolf Metzenauer, jeden z ředitelů firmy Piette, světoznámého výrobce jemných papírů v Maršově I byl pravděpodobně čilý psavec. Pohlednice adresované do všech světových stran s jeho podpisem se jeden čas ve větší míře objevovaly i v nabídkách aukčních portálů na Internetu. Jedna opravdu vzácná byla zveřejněna na výstavě s všeříkajícím názvem „Karel Illner - žacléřský rodák - průkopník letectví" v Městském muzeu v Žacléři na podzim 2017. Pochází ze sbírky vídeňského sběratele Manfreda Hanslika, Illnerova vnuka. Raritou je, že se námětově, osobou pisatele a v podstatě i adresáta váže na Svobodu nad Úpou. Při vší úctě k oběma osobnostem se pozornost svobodského patriota zaměří nejprve na panoramatický záběr na město s mnoha v té době neexistujícími nebo naopak zaniklými detaily. Za tím účelem jsem si dovolil celek pro názornost „rozstříhat" na několik částí.