Freiheit

Abych si to trochu vyžehlil tam nahoře u někdejšího majitele svobodské strojírny Václava Schneidera prezentovaného v chystaném článku, který teprve čeká na zveřejnění především jako výrobce bruslí a sportovních potřeb, vracím se několika slovy k artiklu, se kterým začínal. Když jako šestadvacetiletý podnikatelský holobrádek ve Svobodě nad Úpou v roce 1893 založil strojírenskou dílnu a umělecké zámečnictví, byly jedním z největších výrobních taháků pro místní dychtivé a pracovité hospodyňky právě žehličky. Lze předpokládat, že ve své slévárně vyráběl všechny tři základní typy tehdy užívaných cihliček, jak se těžkým pomůckám na žehlení látek také říkalo. Žehlení bývala docela dřina proti současnému piglování s elektrickou napařovačkou. Někdy i dost nebezpečná. Snad proto se mu chlapi dodnes vyhýbají. A upřímně řečeno, na poličku by si zase barevnou bakelitovou Philipsku, Rowentu nebo Etu nejspíš nikdo nevystavil, i kdyby to nakrásně byl poslední výkřik módy s parním generátorem. Kouzlo těch oblýskaných kusů železa, mnohdy bohatě zdobeného tkví jen a jen v nostalgii po starých zašlých časech.

Je to marný, je to marný, je to marný - parafrázoval by nejspíš našinec zlidovělou hláškou z českého filmu „Jáchyme, hoď ho do stroje". Funerální památky patřící k těm nejposlednějším věcem člověka, ke kterým známým citátem směřuji, jsou ale také cenný studijní materiál pro badatele. Nadcházející jaro uprostřed masopustního veselí není zrovna nejvhodnější čas na „dušičkové" téma, jenže se zubatou tetkou za zády si už člověk nemůže moc vybírat. Zejména když od nálezu několika svitků přeschlého a škůdci poničeného papíru při rekonstrukci jedné staré svobodské půdy uplynulo drahně promarněných let. Lidé si z nepochopitelných důvodů schovávají ledacos. Tak proč ne parte zemřelých sousedů? Ale proč zrovna ke komínu na půdu, to je záhada. Jenže od dvacátých let minulého století, kdy většina z těch nebožtíků odešla na onen svět, uběhla dlouhá doba plná dějinných zvratů... I já, když mi mladý nálezce zaprášený balíček „nezištně" věnoval, jsem uvažoval podle oblíbených semaforských not:     „.... snad mi přijde vhod, uložím ho do krabice. Nebude tam sám, v té krabici mám roztodivných věcí více. Člověk neví, co se může přihodit, a tak je mi líto věci vyhodit. Uložím je tam kam patří, za rok, za dva, nebo za tři budu rád, že je mám!"

Mosazné těžítko s figurou sovy ve stylu art deco není jen tak ledajaký kus inventáře z psacího stolu. Nepochybně patřilo některému z rytířů tak trochu tajemného pánského spolku Schlaraffia s výrem ve znaku. Bratrstvo umělecky založených recesistů s pobočkami po celém světě bylo, jak už návštěvníci podsložky „Schlaraffia - umění, přátelství, humor" na www.freiheit.cz většinou vědí, založeno v roce 1859 v Praze. I v našem regionu existovalo před druhou světovou válkou několik významných poboček, z nichž nejbližší bývala v Trutnově a o něco později i ve Vrchlabí. Je smutnou skutečností, že konkrétně ze Svobody nad Úpou byl podle dostupných seznamů pouze jeden jediný registrovaný člen. Zato opravdové eso známé v lékařském světě jako zakladatel léčby dětské obrny v Janských Lázních metodou „Warm Springs", vedoucí lékař MUDr. Viktor Sellner se spolkovou přezdívkou volně přeloženou do češtiny „Lázeňský duch Janského vřídla". Podobnými drobnostmi jako uvedené těžítko se hračičkové ve středověkých pláštích s šaškovskými čapkami na hlavě obklopovali nejen ve svých hradech, jak nazývali spolkové místnosti, často jen pronajaté v obyčejné hospodě. Svéráznou symbolikou připomínající laické veřejnosti daleko tajuplnější a uzavřenější společenstva svobodných zednářů zdobili ctihodní šlarafové své příbytky i po převléknutí do civilu, kdy se z nich stali normální páni továrníci, lékaři, učitelé, herci, intelektuálové i řemeslníci. Předlouhé povídání o vzniku, pravidlech, hierarchii, jazyku a mnoha dalších specialitách té důmyslné hry pro velké kluky zní jako pohádka, nad kterou by současníci nejspíš ohrnovali nos. Kdo má zájem, informace si najde.

K mé lítosti nutno dodat - možná, snad... Všechny indicie tomu však nasvědčují. Především tedy, co je to typář. Známější je mezi laickou veřejností jako pečetidlo, razidlo, štoček. Takový těžký, pracný a nemotorný předchůdce odznaku úředního šimla. Ještě docela nedávno před vynalezením QR kódu to byl slavný štempl čili gumové razítko. Typář, o kterém je řeč, je navíc specifický pro vytisknutí tak zvané suché nebo slepé pečeti přímo do hmoty úředního lejstra. Není nutno hned zahazovat noviny, další přednáška nebude. Už jen samé společenské drby jako v každém jiném slušném médiu. A pěkně od Adama v zastoupení †Jardou Vlčkem, reprezentantem příbuzenského klanu téměř poloviny svobodských obyvatel, do kterého jsem se v jisté době na krátký čas mohl taky počítat. Kdysi mi právě tuhle železnou věcičku nalezenou při adaptačních pracích ve starobylém Justově mlýně věnoval. Ani jeden jsme nevěděli, k čemu to sloužilo. I pro milovníka psů to není žádná atraktivní dekorace, ale já nic nevyhodím. Na pohyblivé části koumáckého zařízení je připevněna negativní část matrice. Spodní pozitivní bohužel chybí. Pomocí zrcátka se dá pohodlně přečíst opis se jménem a domicilem majitele. „Josef Just - Marschendorf I. Theil". Justů bylo v Maršově I. blahé paměti povícero. Ale který z nich by asi tak potřeboval pečetidlo? Snad jen starosta. Nebo mlynář. A jsme doma. Mlýn na Černohorském potoce v budově se současným číslem popisným 28 je v historických písemnostech zmiňován už v polovině 18. století. Více než sto let byl v držení rodiny Justů a jako Justův mlýn je znám v obecném povědomí dosud. Přestože už se tam dávno nemele a nehalasí hosté později otevřené vyhlášené stejnojmenné hospody hojně navštěvované zejména lázeňskými hosty z nedalekých Janských Lázní. Lákalo je nejen plzeňské pivečko jako křen z přírodně vychlazeného sklepa nebo partička mariáše či biliáru s místními štamgasty, ale hlavně vyhlášený kuželník.

Za mého mládí by znělo z rozhlasového vysílání o stavu vody na českých tocích obvyklé: Výška, tlak, teplota, rosný bod dnes v sedm hodin ráno. Teď máme úterý 13. prosince 2022. Sněhová pokrývka souvislá, na teploměru - 15°C (pocitově 25) v ruce lopata a pod kulichem hříšně velikášské myšlenky. Nebuď srab a vytáhni ten mobil z kapsy. Technika jak známo pokročila. I telefon dokáže ošálit oko téměř věrným zachycením skutečnosti. Zmáčknout čudlík fotoaparátu dokáže každé batole. Nemluvě o tom, že velcí duchové fotografie nemuseli ani zvednout tělo od okna v obýváku a dokázali vykouzlit zázraky. Vzpomeňme jen slavné okno ateliéru klasika Josefa Sudka, který to zmáknul s předpotopní dřevěnou kamerou dokonce s jednou rukou. Nebo obyčejné okno trutnovského bytu nedávno zesnulého zamlklého přítele Mistra Jiřího Havla s téměř každodenní dávkou snímků s úchvatnými pohledy na proměnlivé panorama Krkonoš.

Domovních znamení je ve Svobodě nad Úpou pomálu. Nechá-li se k nim vůbec počítat z budovy pošty importovaná štuková hlavička secesní krásky na domku, kde ani český génius Jára Cimrman pravděpodobně nikdy nebydlel na Sluneční stráni. Nebo oblíbená majetnická domovní značka se čtyřkou, kotvou a monogramem Ignáce Etricha na průčelí bývalé lékárny u Panny Marie Pomocné později přejmenované na U černého orla. Ani jeden název ovšem nesouvisí s původní „Hausmarke". Či s přimhouřením obou očí ryze ornamentální dodnes užívaný zdobný doplněk klasicistních a empírových fasád na vilce čp. 407 v Kostelní ulici. Fiktivní znamení dvojice lvích hlav by se na fasádách hledalo marně. I v potemnělé chodbě tiché chaloupky ve stráni nad městem, která by se klidně mohla jmenovat "U dvou štírů" ho oči sporadického návštěvníka sotva zaznamenají.

Pro velký úspěch prvního článku s touto tématikou, publikovaného pouze na www.freiheit.cz nabízím další snůšku vercajku ze staré dílny. Sice jsem před těmi třemi lety tak trochu „vystřílel prach", ale oba písemné ohlasy, z nichž jen jeden byl kritický, mi dodaly odvahu pokračovat. Vánoční čas ťuká na dveře a mnoho velkých kluků jistě najde pod stromečkem nějaké nové udělátko nejlépe od firmy Bosch v dárkovém balení od Mountfieldu, z Baumaxu, Obi a dalších novodobých chrámů splněných snů profesionálních fachmanů, řemeslníků z leknutí, hodinových manželů i nevymírající sorty domácích kutilů. A kdyby snad nebyl v rámci všeobecného šetření mezi dárečky ani ten nejobyčejnější šroubováček i po Silvestru doufejme, zbude dost času k ukojení touhy se něčemu zasmát. Srovnání současných odlehčených dizajnových skvostů s do nejmenších detailů vymazlenými ergonomickými parametry, dokonale funkčních a z těch nejkvalitnějších materiálů s nástroji a nářadím našich předků je nejen poučné, ale leckdy docela zábavné.