Freiheit

Jedním z historických předobrazů nejvyššího krkonošského božstva byl nepochybně tajemný poutník, kráčející nehostinnou a neprobádanou krajinou divokých lesů, hlubokých údolí a skalnatých vrcholů dávných Krkonoš. Ten neklid a stálé přemísťování má Krakonoš zakódován v genech, byť by byl i z kamene vysochán. Příkladem budiž novodobý symbol Janských Lázní, pískovcová socha horského ducha v podobě svalnatého obra s dobráckou tváří, obloženého „hromadou kamení", jak přezíravě konstatují některé turistické bedekry. V současné době je opět středem nebývalé pozornosti. Místo aby důstojně oslavil 110 let své existence, musel se stěhovat. Za ten krátký čas dokonce již počtvrté. Jemné cukání koutků úst těch zasvěcených jistě vyvolá diskusní příspěvek na oficiálních webových stránkách lázeňského města, že na posledním místě stál stovku let, stejně jako názor pana starosty v odpovědi, že je to místo nedůstojné. Bylo snad důstojnější to v západním koutě náměstí za chátrající, kdysi honosnou budovou kina, kde se kolem něj také točily autobusy? Také tam vítal návštěvníky přijíždějící do Janských Lázní, dokonce nejdéle ve své krátké historii. Zvyk je svazující a jak říkají škarohlídi, každá změna je k horšímu.

Nerad bych se jakýmkoliv způsobem dotkl svého kamaráda, který mě svým opečovávaným červeným autíčkem (prý Octavia) vzal na cestu napříč Čechami na západ do metropole Prazdroje, firmy Škoda a někdejšího působiště papírenských podnikatelů z rodiny Piette Rivage, kteří měli hnízdo u nás v Krkonoších. To se mi jen honí hlavou známý příběh husitských sirotků z oddílů polního hejtmana a vyhlášeného kruťase Jana Čapka ze Sán. Ten nešťastné dvouhrbé zvíře, dar polského krále Vladislava II. Jagellonského za pomoc v bitvě proti řádu německých rytířů u Baltu, dotáhl v roce 1433 jako bubáka až k hradbám obléhané katolické Plzně. Obránci se při nečekaném výpadu velblouda zmocnili a husitské hordy odtáhly s dlouhým nosem a pořádnou ostudou. Exotické zvíře skončilo nakonec jako „dárek" v Norimberku a zásluhou Zikmunda Lucemburského hned v následujícím roce jako heraldická figura v polepšení plzeňského městského znaku. Tolik dávná legenda.

Někomu stačí docela málo. Třeba navštívit krámek se starožitnostmi a ve vitrínce přeplněné drobnými zbytečnostmi objevit dřevěnou figurku nejznámější krkonošské celebrity. Za pár peněz radost převeliká! Krakonoš byl nejspíš zamýšlen jako rozmnožení zástupu daráků z Krkonoš do nějakého originálního betléma. Nenechte se zmást fotografií. Postavička horského obra je vysoká pouhých 14 centimetrů a nese všechny charakteristické znaky lidové řezby betlémářů z Orlických hor, pro které se vžil termín „králické figurky". Jen samorostlá dýmka pravobočka a hůl - kohátek jsou dodatečné doplňky za evidentně chybějící původní. Možná se mýlím a pána hor vyřezal jen tak pro radost nějaký zručný krkonošský horal inspirován řezbářskou školou bezejmenných umělců, jejichž téměř sériové betlémové figurky se kdysi prodávaly i jednotlivě na jarmarcích s puncem „made in Králíky". Anebo je to úplně jinak a jde jen o další z řady suvenýrových artiklů z minulosti, které mé bystré oko, vycvičené na Krakonoše a Rýbrcouly všech velikostí, rozličných materiálů i provenience, dosud nezaznamenalo. Ať tak, či tak, byl jsem i bez Ježíška ve správný čas na správném místě, šťastný jako malé dítě, když můj idol odešel se mnou.

Nepublikováno

Proč o mě pořád píšeš ty své polopravdivé polosmyšlené báchorky, ty neumětelské trdlo? Mistru Jechovi nesaháš ani po kotníky a Madlence Kubátové bys mohl nanejvýš nosit síťovku s nákupem, oslovil mě takhle jednou při setkání na Havlově Hrádečku sám Krakonoš. A zasypal mě řadou dalších jmen nedostižných vzorů, počínaje slovutným mistrem věd Hansem Schulzem z Lipska, známým pod uměleckým pseudonymem Johannes Paul Praetorius, přes dalšího Němce Johanna Karla Augusta Musäua nebo krkonošského Slezana Carla Hauptmanna, až po skvělého vypravěče, libereckého rodáka postiženého poválečným vystěhováním do Německa Otfrieda Preusslera. A jedním dechem chrlil napřeskáčku i klasiky česky psané literatury - Václav Matěj Kramerius, Věnceslav Metelka, Jan Kollár, Čelakovský, Jungmann, Klicpera, Mácha, Němcová....božínku, vždyť o Krakonošovi psal snad každý, kdo vzal pero do ruky ... Grossmannová - Brodská, Tonda Pochop, Beda Šaloun píšící jako Stanislav Javor, Šebestová, Kubín, Amálka Kutinová, Spilka, Reitmannová, Božena Šimková, Lída Pelcová, Řezníček ... a taky Tuma-Patry, Jirásek, Weiss, Evička Koudelková. Dlouhatánský je seznam Krakonošových obdivovatelů, věhlasných spisovatelů a vzdělaných badatelů a zdánlivě nekonečné téma nejvyššího vládce nad pohraničními horami korunovanými Sněžkou je do poslední kapky vyčerpáno. Tak proč ještě ty?

U nás v Krkonoších se traduje, že Krakonoš je všude kolem nás, na horách i v podhůří. My zasvěcenější víme, že ho lze potkat i v jiných horách staré dobré střední Evropy. Jeho přítomnost v pohoří Harz je historicky známá a doložená sérií kouzelných pohlednic malíře Franze Heinricha Rowlanda. Mnohokrát byl spatřen i v Alpách nejen v Tyrolsku. Navíc má ledaskde své početné sourozence. Jeden z nich se na přelomu 20. století potuloval v lesích „Mlýnského údolí" v německém knížectví Sasko - Altenberg poblíž městečka Eisenberg u Thüringenu. Přestože byl rodákem z Lipska, byl Carl Friedrich Kühn řečený „Wacholder Erich" (snad Jalovcový?) ale taky „Berggeist Rübezahl" (horský duch), chodící v horalském kostýmu s dlouhým zeleným pláštěm a poutnickou holí, považován za typickou lokální „Železnohorskou" veličinu. Jako horský vůdce prováděl výletníky v počátcích hromadné turistiky krajinou Mühltalu a jeho impozantní postava se stala vděčným námětem tamějších pohlednic. Potkat ho takhle v Obřím dole, jeden by se i spletl. Až na ten slamáček - ten by si Krakonoš na hlavu nejspíš nenasadil.

Nepublikováno

Nově otevřené Rentzovo muzeum barokního tisku v Kuksu v krásně restaurovaném domě, povstalém z ruiny někdejšího Lázeňského domu vedle slavného zámeckého kaskádového schodiště se sochami Tritonů jako architektonický zrcadlový protějšek vyhlášené hospody „U Prďoly", zahájilo letní sezónu 1. srpna komorní výstavou drobounkých dílek Jindřicha Ulricha nazvanou Vzpomínky na baroko za účasti autora. Pražský malíř a ilustrátor, „mistr velkých témat na malé ploše", jak při vernisáži zdůraznil majitel muzea pan Bohadlo, je opravdový mág miniaturní malby, zahleděný do 18. století s idealizujícím pohledem na jeho představitele v čele s císařem Josefem II. Brilantní malířská technika a svérázný laskavý pohled na historii, podpořený hlubokými znalostmi, nechávají vzniknout fantazijní skvosty podobné vybroušeným drahokamům. To, co se na fotografii jeví jako monumentální plátna s do nejmenších podrobností vypracovanými detaily, jsou ve skutečnosti destičky zvíci hrací karty nebo pohlednice. Ponechme však stranou všechny ty Ulrichovy panovníky, vojevůdce, učence a muzikanty s jejich typickými rekvizitami, rudolfínské alchymistické laboratoře, lékárny, starožitnické krámky, studijní knihovny a honosné salony šlechty, se kterými se umělec doslova mazlí, což se nepojmenovatelným fluidem přenáší i na diváka, protože to už dávno vychválili v mnoha katalozích k výstavám jiní a povolanější. Znalci umělcova díla dobře vědí, že svým nezaměnitelným rukopisem pomaloval možná stovky rozmanitých dřevěných ptáčků, kteří jsou pomyslnou jahůdkou na šlehačkovém dortu uhněteném z pohádek a bájí, snů a fantazie a reálných historických událostí. Personifikovaná plejáda povolání a řemesel, imaginárních postaviček i reálných osobností od tvůrcova oblíbeného mocnáře Josefa II. až po dobrého vojáka Švejka je rozseta ve sbírkách umělcových přátel a sběratelů. Jen výjimečně vytvořil Jindřich Ulrich i pána nejvyšších českých hor Krakonoše. Figurka ptáčka z dílny Ulrichova dvorního řezbáře Edy Šmejkala, který sídlil v Juditině mostecké věži na malostranském konci Karlova mostu a původně řezal osobité ptáčky pro malíře Otu Janečka, ale postupně oslovil s prosbou o jejich pomalování na šest desítek dalších českých umělců, má všechny výsostné znaky Ducha hor - mohutný plnovous i nezbytnou faječku, hříbek v náprsní kapse kabátu, hůl a placatku hořcouky za pasem. Na hlavě věneček z lučního kvítí a fráček posetý šiškami, větvičkami a listím z horských lesů, s bělostnou královnou Sněžkou v záplavě sněhových vloček na ocásku. Pravda, krátce nato spatřil světlo světa ještě jeden exemplář, jakýsi dvojník jaké mají všechny významné postavy v dějinách, samozřejmě zcela jiný a originální. A dost. Víc jich opravdu nenajdete. A i kdyby byli tři, čtyři nebo i deset, na věci se nic nemění. Každý by byl svébytným, jedinečným a nezaměnitelným. Tenhle je ale první!

Nepublikováno

Nic na světě prý není úplně černé ani bělostně bílé. Záleží na úhlu pohledu. Převedeno do končin okouzlení postavou Krakonoše, kde jsem jako doma, existují tisíce podob pána nad nejvyššími horami v Čechách. Nejen věčný rozpor mezi tradičním germánským Rýbrcoulem, obrem, kterého najdeme i ve Slezsku, v Alpách nebo v Harzu, a mladším českým pantátou Krakonošem v myslivecké kamizole z domácích hvozdů. Především v umění se za svérázného horského ducha vydává kdekdo a kdeco. A to zcela pomíjím abstraktní úlety současných umělců, kteří by realistickou figuru nestvořili ani v totálním rauši. Na sběratelském trhu se i tak objevuje nespočet fotografií a malůvek, hlavně na stále vděčných pohlednicích. Ani trojrozměrné artefakty, od sochařských mistrů po lidové řezbáře, nepostrádají tvůrčí rozmanitost a originalitu.