Freiheit

Trs rýchorských hřbetů, tvořící pomyslnou tečku za nejvýchodnější čás­tí Krkonoš, leží tradičně poněkud stranou masivního zájmu turistů. Těm, kteří na snadno dostupný hřeben, svou výškou jen málo přesahující 1 000 metrů nad mořem přece jen přijdou, nabízí okolní rozmanitá krajina plnou náruč zajímavostí. Především je to přírodní rezervace Rýchory, která ve vrcholové části pohoří vznikla v roce 1976 sloučením chráněných území Rýchorská studánka, Rýchorská květnice a Dvorský les. Vlivem geo­logické stavby, v níž se na rozdíl od krkonošského žulového masivu uplatňují hlavně krystalické břidlice - fylity, kvarcity a svory s vý­chozy krystalických vápenců při jejich úpatí a velmi drsného větrného klimatu bohatého na srážky, je celá oblast Rýchor přírodovědně velice zajímavá. V nejvyšších partiích najdeme nespočet druhů vysokohorské květeny, typické pro centrální část Krkonoš nejméně o 300 metrů výše. Míst­ní kuriozitou byly až do nedávna v jejich těsném sousedství pěstované kulturní zemědělské plodiny, brambory a oves. Chráněné závětrné plochy pak svou druhovou pestrostí s mnoha vzácnými a chráněnými rostlinami připomínají známé krkonošské zahrádky. Dokonalá iluze melancholického karpatského pralesa na vás dýchne mezi mohutnými buky Dvorského lesa. Bizarní růstové tvary velikánů, které lákají mnohé umělce s fotografic­kým aparátem k zachycení neopakovatelné atmosféry lesních zátiší, způso­bila zcela prozaicky lesní pastva dobytka v době jejich mládí a trvale extrémní počasí.

Letitou průmyslovou dominantou Svobody nad Úpou a kdysi samo­statného Dolního Maršova je komplex Krkonošských papíren. Va­šemu pohledu jistě neunikne závod dřívější "Piettky", protipól sídlištní aglomerace, který je vynikající ukázkou pečlivě udr­žované industriální architektury. Její nedílnou součástí je i čerstvě restaurovaná vila majitele v bývalém bohatém parku. Prosper Piette, povýšený císařem Františkem Josefem I. do šlech­tického stavu, nejznámější osobnost z rodu pocházejícího z Lu­cemburska, jehož papírenská tradice začíná v polovině 15. stol., sklízel vavříny na světových výstavách minulého století přede­vším za svůj bezkonkurenční cigaretový papír, známý po celém světě. Řadou vynálezů zdokonalil i výrobu jemných hedvábných, krepových a kopírovacích papírů. Do myslí obyvatel se zapsal nejen jako úspěšný podnikatel, ale i pro svůj humánní postoj k lidem a především jako neúnavný propagátor a mecenáš Krkonoš. Svými aktivitami v oblasti školství, sociálních jistot zaměst­nanců, životního prostředí, či zřízení jeslí pro děti zaměstna­ných matek, mnohonásobně předběhl svou dobu.

Sportovní redaktoři televize Nova by jej v pravidelném klipu večerního zpravodajství určitě hodnotili palcem nahoru. V době jeho největší slávy ale nebylo po televizi ani potuchy a lidská paměť je děravá jak sak na raky. Zůstalo jen svědectví zažloutlé pohlednice. Antonín Petrák, „železný muž z Krkonošských hor", který na žíněnce vystupoval také jako Lurich II. se jak příjmení napovídá, narodil v Horní Branné u Jilemnice 3. dubna 1873. Urostlou postavou od přírody obdařený chasník, zakládající člen Sokola podkrkonošského se původně živil jako řezník a uzenář v Praze. Svou výraznou muskulaturu při ideální váze 83 kg pravidelně kultivoval v tělocvičné jednotě Sokola Tyrš na Smíchově odkud přešel do Athletic Clubu Praha než odstartoval k profesionální kariéře řecko - římského zápasníka, mistra a trenéra království Českého a sběratele vavřínů na mnoha světových kolbištích. Vystupoval v manéžích největších cirkusů i varieté zvučných jmen.

Že je svět opravdu malý a všechno souvisí se vším, se lze při studování historických dokumentů nečekaně přesvědčit každou chvíli. Smělé plány dědiců opavského podnikatele Karla Weisshuhna, mimo jiné též majitele prosperující papírny na rozhraní Mladých Buků a Svobody nad Úpou, na vybudování železniční vlečky ze svobodského nádraží, s napojením na úzkokolejnou dráhu do rozlehlého areálu továrny, ze začátku 20. let minulého století, byly impulsem proč se existenci další ze svobodských papíren, stojící vždy poněkud ve stínu známějších provozoven „maršovských", podívat blíže na zoubek. Vedle zmiňovaných firem Gustava Roedera (později fa. Eichmann) a Prospera Piette, vybudoval v roce 1894 papírnu ze starého mladobuckého mlýna na řece Úpě, který od svého zrušení roku 1870 sloužil jako brusírna dřeva, Ferdinand Schmidt. Od něho ji v roce 1917 koupila firma „Karel Weisshuhn a synové" se sídlem v Opavě, užívající na hlavičkových firemních papírech výmluvné logo tvořené siluetou bílé slepice.

Slavné vily nejsou jen chloubou metropolí. Zajímavé stavby kvalitní autorské architektury, vytvářející genia loci daného místa, najdeme většinou i doma za humny. Jen o nich mnohdy ani nevíme. A nemusí to být zrovna vila Tugendhat, či věhlasná „Müllerovka" Adolfa Loose. Ukázkovou reprezentantkou těchto pozapomenutých krasavic je v úpském údolí neorenesanční rodinná vila papírenské podnikatelské rodiny Piette - Rivage ve Svobodě nad Úpou. Osvícený investor Prosper Piette - Rivage (1846 - 1928) ji nechal postavit v letech 1880 - 82 v areálu své dynamicky se rozvíjející papírny, na rozhraní katastrů tehdy samostatné obce Maršov I. (jejíž čp 78 jí bylo přiděleno) a Svobody nad Úpou. Stojí na pozemku vymezeném z jedné strany tokem řeky Úpy a z druhé státní silnicí, spojující bývalé okresní město Trutnov s centrální částí východních Krkonoš. V jejím okolí současně vznikal rozlehlý park s mnoha cizokrajnými dřevinami, přirozeně přecházející v přírodní bukový porost na protilehlém svahu řečiště, protkaný sítí promenádních cestiček. Svou symetrickou výpravnou fasádou ve stylu francouzské renesance s masivní schodišťovou věží v bývalém vstupním průčelí a ozdobnou kulatou věžičkou ukončenou větrnou korouhvičkou v protilehlém severním traktu, evokuje budova, i po pozdějších drobných úpravách, pohodlný zámeček s příjemným „lidským" měřítkem.

Foto Jaroslav Betka

Ryze suchozemská rodina papírenského podnikatele ze Svobody nad Úpou Prospera Piette - Rivage, který byl pro své mecenášské aktivity ve prospěch celkového rozvoje našich hor znám jako „Otec Krkonoš", ukrývá ve svém rozvětveném rodokmenu absurdně i nejméně tři zdatné mořeplavce. Prvním byl viceadmirál Franz Holub, syn Prosperovy starší sestry Marie Pauly a pražského obchodníka Franze Holuba st., později též spolumajitele svobodské papírny. Mladý Franz se narodil v Praze 8. května 1865 a roku 1882 nastoupil k námořnictvu. V letech 1910 - 1912 již byl přednostou 4. oddělení námořní sekce na ministerstvu ve Vídni. Jako kapitán řadové lodi velel v roce 1912 lehkému křižníku „Aspern" a o rok později stál na velitelském můstku bitevní lodi „Tegetthof". V březnu 1918 byl jmenován představeným námořní sekce ministerstva války Rakouska - Uherska, což je v podstatě funkce velitele veškerého vojenského námořnictva monarchie. Zemřel ve Vídni 28. 10. 1924. Ještě před tím se stihl rozvést se svou sestřenicí Elisabeth Piette - Rivage, dcerou Prosperova bratra Julia. Elly se podruhé vdala za korvetního kapitána Franze Mikuleczkého, (na obrázku) rodáka z Miskolce v Maďarsku (* 25. září 1884). Ten v první světové válce létal v hodnosti poručíka řadové lodi jako aktivní pilot na létajícím člunu L 58. Od 24. listopadu 1915 do 1. srpna 1917 byl velitelem námořního letectva. Koncem války koupil zámek Freudenstein v jihotyrolských Alpách, dnes Castel Lodrone u Appiana v italské provincii Bolzano, kde žil až do své smrti v roce 1964. Třetí, po matce Prosperův pravnuk Franz Wehofsich, se  12. dubna 1941 narodil v Den Haagu, ale ranné dětství strávil pod krkonošskými hřebeny, ve Svobodě nad Úpou. Vír poválečných událostí jej odvál do Hamburku, odkud vedla pro sportovně založeného urostlého mladíka na mořskou hladinu samozřejmá cesta. Zvolil jachting a byl fakt dobrý. V dresu svého domovského Jachtklubu i německé reprezentace nasbíral řadu předních umístění na prestižních mezinárodních závodech. S parťákem Uwe Maresem zvítězili ve třídě Tempest na mistrovství světa v Holandsku v roce 1974. S Uwe Belowem byl ve třídě Star třetí v roce 1977. Ještě po jedenácti letech si spolu dojeli pro stříbro na mistrovství Německa.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2008/7

Soukromá galerie s neobvyklým jménem v neobvyklém domě v centru východokrkonošského horského střediska uvítala první návštěvníky v lednu 2000 výstavou fotografií nazvanou Václav Havel - symbol svobody. Dům s moderním výrazem, postavený tradiční tesařskou technologií bez kovových spojovacích prvků, podle návrhu arch. Jiřího Hůrky z ateliéru Dům a Město, sdružuje pod svou střechou ještě informační centrum se směnárnou a prodejem kvalitních suvenýrů a dárků z Krkonoš, včetně bohatého výběru map a literatury a samostatný obchod, nabízející autorské módní doplňky, hračky, keramiku a šperky z dílen renomovaných tvůrců. Již přes deset let jí prošlapává cestu stejnojmenná galerie v Temném Dole a především sezónní časopis, díky němuž je ochranná značka Veselý výlet známá bez nadsázky minimálně v celé Evropě. Pavel a Lenka Klimešovi, bohatě poučeni zkušenostmi ze zahraničí, pojali veškeré své aktivity především jako službu turistům a svým zamilovaným horám. Dívčímu personálu obou galerií vládne paní Lenka. Autory výstav vybírají z početné řady svých přátel, jejichž dílo je zaujalo, oba společně. Krkonošské motivy se snaží prostřídat s tématy nadregionálními a nebojí se představit i autory méně známé.