Freiheit

Při úředním sčítání k 1. dubnu 1922 bylo v našem městečku pod Rýchorami před 99 lety podle zápisu v obecní kronice oficiálně celkem sedm volů. Sarkastické připomínky, že o ně není nouze ani dnes ponechme stranou. Tentokrát mám na mysli opravdu jen ona dobrácká těžkotonážní tažná zvířata, která zlomyslný chovatel vykastrováním ochudil o jejich přirozené poslání. Takový vůl byl v zápřahu levnější než kůň a pracant k nezaplacení. Někteří se objevili několikrát i na kuriózních fotografiích zapřažení do kočáru pro obveselení přihlížejících. Anebo je to stále jen ten jeden a tentýž? Podle některých starousedlíků se prý jmenoval Bubi. Nejznámější snímek, který se snažím publikovat při každé vhodné i nevhodné příležitosti mi při vstupu České republiky do Schengenského prostoru dokonce posloužil jako „vtipná" novoročenka. Fotografie je na první pohled dílem profesionála, s největší pravděpodobností majitele místního vyhlášeného foto atelieru u kostela Josefa Jeschke.

Když můžu s hlasem jako raněný tur domácí a absolutním hudebním hluchem psát rádoby zasvěcené články o muzice, proč se coby sportovní antitalent s olšovýma nohama nepustit třeba do fotbalu. V současné době, kdy fotbalovou veřejností cloumají dozvuky skandálního zápasu pražské Slavie se skotským mužstvem Glasgov Rangers FC, ve kterém nad dosaženým výsledkem a brutální hrou ostrovanů převážilo obvinění hráče soupeře, že mu ten náš v emočně vypjaté atmosféře něco ošklivého pošeptal, je připomenutí let dávno minulých docela na místě. Tenkrát v hloubi minulého století byl i na malém městě jako je Svoboda nad Úpou fotbal hrou pro chlapy se smyslem pro fair play. Na hřišti sport, v hledišti zábava. A v novinách obvykle jen strohé číselné vyjádření výsledku. 5 : 2 tomu všichni rozuměli! Zejména v nižších soutěžích a mezi neregistrovanými mužstvy kde nastupovali i borci starších ročníků se nahlíženo dnešníma očima hrával tak zvaně pěší fotbal plný tvrdých střetů, ale bez záludností. Plejeři ctili pravidlo, že kopaná je založená na hře nohama. Dnes běžné tahání za dres, strkání nebo držení rukama se nekompromisně pískalo jako faul. Hráči se zdaleka tak často neváleli po zemi, protože na tehdy běžném škvárovém hřišti to nebylo nic příjemného. A fňukat jako choulostivé slečinky bylo pod chlapskou důstojnost. Fandové, ctihodní pánové v kloboucích se nechodili do hlediště prvoplánově servat bez ohledu na hru. Pro ostré slovo ani tehdy nešel nikdo daleko, ale ostré předměty natož světlice a dělbuchy se prý neobjevily ani v nejvyhrocenějším derby největších rivalů. A to mi věřte, znám to všecko z vyprávění.

Páni muzikanti na bezmála stoletém snímku několikrát kopírovaném z novinového výstřižku neoživli ani po absolvování procesu automatického kolorování. Pro ilustraci kulturní úrovně kdysi hudbymilovného města Freiheit, dnes hezky česky Svoboda nad Úpou ve východní části Krkonoš to nenáročným zájemcům o historii doufám bude stačit. Tenkrát nebylo rádio ani televize natož internet. Nikdo neznal výrazy jako You Tube, VoYo nebo Netflix a pochybuji, že nějaký číman věděl, co je krystalka. Takže platilo doslova „jaké si to uděláš, takové to máš". Nebylo zdaleka tolik volného času jako dnes a lidé se uměli ve volných chvílích bavit navzájem. Vedle divadelních ochotníků a početného pěveckého sboru Harmonie mělo nevelké městečko mimo příležitostných symfonických i jazzových hudebních sdružení také vlastní asi pětadvacetičlennou uniformovanou kapelu. Barva slušivých stejnokrojů rakouského střihu se zlatem vyšívaným stojacím límečkem byla přes tónové digitální zkreslení pravděpodobně modrá. Jména jednotlivých hráčů se již před lety tehdy žijícím pamětníkům vykouřila z hlavy. Jen několik se jich horko těžko podařilo pro redakci krajanského měsíčníku Riesengebirgsheimat identifikovat.

Jistý nejmenovaný kamarád - záměrně nepíšu, že je to stále aktivní a činorodý důchodce, bývalý spojový montér telefonů, neposedný cestovatel, kutil a vynálezce, letitý radioamatér a fotograf, vítaný „štamgast" pohostinských podniků (když to šlo) a cudný miláček paní a dívek - aby někdo náhodou nepoznal, že jde o Pepu Čermáka. Právě on, donucen lockdownem být delší čas doma se vrhl na „debordelizaci" svých pracovních prostorů. Mezi vyřazenými starými papíry našel i několik zajímavých fotografií, byť v zuboženém stavu. A protože je dobrák od kosti, ví na koho se s takovou nadílkou obrátit. Každý druhý by volil nejbližší kontejner na tříděný odpad. Ti větší rabijáci, co ještě mají doma nějaký ten Dakon nebo Viadrus by se ani chvíli nerozpakovali. Pepa je mimo jiné také krkonošský patriot. Takže mi velkoformátovou potrhanou fotografii s nánosem téměř muzejního prachu i několik dalších rád přenechal. Nenápadné červené razítko „Foto Z. Menec - Špindlerův Mlýn, telefon 323" na zadní straně povyšuje nezajímavou makulaturu na sbírkový artefakt, se kterým by si zručný restaurátor zajisté poradil. Známý pohled do interiéru jedné z jídelen Horského hotelu na Černé hoře s charakteristickou výmalbou, není pro nás horské kluky, co spolu mluvíme občas i o filokartii ničím neznámým. Folklorní motiv vinné révy připomíná víc malovaná žudra vinných sklípků na Moravském Slovácku než krkonošskou boudu a je nejspíš výsledkem dohody stavebníka a hoteliéra Jana Černého, prvního správce nedaleké Sokolské boudy a projektantů z architektonické kanceláře Fischer a Hollmann ze Svobody nad Úpou v letech výstavby 1934 - 1935. Přestože se majitel výstavného podniku údajně již záhy mohl chlubit, že tu pobývali i oba předváleční presidenti Masaryk a Beneš, možná z té přemíry malůvek šly oči šejdrem nejen raněným příslušníkům Luftwaffe, kteří zde za války trávili část své rekonvalescence, ale i otrlým zpravodajským důstojníkům špionážního komanda Giehl, ubytovaným zde v samém jejím závěru. Sám Mistr Menec publikoval podobné záběry na velkoformátových „orbiskách" několikrát.

Vyrukovat v březnu na hříbky je pro les urážka. To jistě dobře věděl i profesor Jaroslav Vodrážka. Tak zkusme hádat. Kolem hub našlapuje jako zkušený houbař, ale houbař to není. Má hůl jako pocestný, ale ani jen tak ledajaký pocestný to není. Má pušku přes rameno a loveckou brašnu, není to však ani myslivec. Má vousy jako senior v době covidové karantény, ale ani zanedbaný důchodce to není. Má fajfku a širák ozdobený haluzí jako sám Krakonoš ... a je to Krakonoš! Alespoň podle autora volného grafického listu signovaného v roce 1971 s přípiskem „Vodrážka Krakonoš" na rubu vlevo dole. Rodilý Pražák Jaroslav Vodrážka (29. listopadu 1894 Praha - 9. května 1984 Praha) malíř, grafik, ilustrátor, typograf, pedagog a spisovatel, žák Františka Kysely na Střední uměleckoprůmyslové škole a Maxe Švabinského na Akademii žil jako učitel po přeložení z Táborského gymnázia řadu let až do osudného roku 1939 v Martině na Slovensku. Vliv tamního folkloru je vepsán i do četných portrétů nejvyššího pantáty na Krkonoších, zdobících několik knižních značek krkonošských horáků.

Starého psa novým kouskům nenaučíš! Snad proto mě možná také trochu z trucu zcela minula současná přeslazená valentýnská mánie, kterou do poklidných vod českého rybníčku zanesla ta byznysmenská „svoloč amerikánskaja". V patách za ní se plíží genderová korektnost, # Me Too, minimálně 63 pohlaví a celá fůra dalších pomateností. Svět už asi nikdy nebude, jaký býval, ale zvyk je železná košile. Stále ještě kdykoliv uvidím tu známou zkratku, ztrácím instinkty a začnu se chovat jako vydrezírovaný čokl Ivana Petroviče Pavlova. Mám Děsnou Žízeň! A to jsem nikdy nežmoulal v ruce povadlý karafiát, abych ho na slavnostní schůzi ROH předal nějaké soudružce ženě z nepočetného kolektivu spolupracovnic. Jejich mezinárodní den se prostě slušelo bohatýrsky zapít, aby baby viděly, že si jich opravdu považujeme. Ony to většinou skromně oslavily prací a zajišťovaly gratulantům zasloužený servis.

Ale on je opravdu malovaný! Pro neškolené oči je to kombinovaná technika akvarelu a barevných pastelů. Obrázek má rozměry 35 x 25 cm a je uložen v nejmenované soukromé sbírce. Jeho autor, německý malíř, grafik a ilustrátor zejména pohádkových knížek pro děti i publikací popularizujících architekturu Rudolf Peschel (*28. září 1931 v Trutnově - +5. února 1989 v Brieselangu u Berlína) měl své rodné město asi opravdu rád. Přestože byl ve svých 15 letech s matkou a sestrou nuceně vystěhován v roce 1946 do Stralsundu odkud v roce 1959 přesídlil do umělecké kolonie v Brieselangu, vepsaly se mu Krkonoše a zejména Trutnov hluboko do srdce. Později do rodného kraje přijížděl zajisté nejen proto, že na trutnovském hřbitově má stále udržovaný hrob jeho otec. Často se k němu vracel i ve své tvorbě a známé architektonické pasáže viděl laskavýma očima. Podobně vidí své bydliště současný nestor trutnovských výtvarníků Miloš Trýzna, i když používá jinou techniku kolorované perokresby. A ve Svobodě nad Úpou maluje uliční zákoutí se stejným zanícením s použitím jemnější barevné škály Alena Táslerová. Peschel dokonce zvolil téměř totožný výsek z pohledu na trutnovské Krakonošovo náměstí v kreslířsky virtuózním černobílém provedení pro své vlastní exlibris, představené na těchto stránkách už v roce 2009 včetně stručného medailonku umělce. Jeho žertovné, rozevláté a jakoby zmatené kresby zdobí i překlady několika knížek českých autorů jako například povídky Jaroslava Haška Zmatená rosnička, Skálovu Cestu kolem mé hlavy, Velkou kočičí pohádku Karla Čapka a další.