Freiheit

Mini medailonek k 199. narozeninám

Ze Svobody nad Úpou do Lánova to není lán cesty, ale jen několik málo kilometrů přes kopec. Konkrétně přes horské sedlo u Hoffmanovy boudy nad Janskými Lázněmi, přes které se přehoupne silnice směrem k Černému Dolu a dál do Vrchlabí. Trutnovský gymnaziální profesor Jaroslav Procházka pro boudu po roce 1945 horlivě propagoval název Slemenka (slemeno = rozvodí), protože odděluje údolí Úpy od údolí Labe. Leč nepodařilo se ho v názvoslovné komisi prosadit. Kdysi se tu setkávaly i hranice panství. Přesto měla k sobě jednotlivá sídla v klínu Černé hory vývojem, dějinami i fyzicky poměrně blízko. Také osudy „otců zakladatelů" průmyslových podniků v 19. století se navzájem podobají jako vejce vejci. Ať už se jedná o gründery papírenské výroby, jako u nás na horním toku Úpy, nebo o majitele přádelen na Lánovsku.

Z galerie Krakonošů jeden hodně bizarní, učiněný bezdomovec. Ale Krakonoš je jednou Krakonoš! Stejně jako každý člověk je lidská bytost, i když je to třeba jen anonymní tulák v kartonovém příbytku pod mostem. Renomovaný umělec by asi pána Krkonoš ztvárnil jinak a mnozí to i předvedli. Školení i laičtí řezbáři vytvořili tisíce Krakonošových podob od svalnatého Rübezahla po pantátu s fajfkou, podle míry svého talentu a nástrojového vybavení. I lidoví tvůrci chrlící jak na běžícím pásu klasické suvenýrové figurky z kůry a lišejníků v podstatě na kšeft, dodržovali jistý nepsaný kánon. Zelený fráček, vysoké holínky a klobouk se širokou krempou, poutnická hůl, vousy do pasu a nezbytná dýmka. Někdy jako stafáž hříbek či muchomůrka, málokdy řepa jako v německy mluvících oblastech. Všeho se držel i snaživý neumětel, který „bastlil" tohoto fešáka. A není - li to umělecký záměr napodobit insitní artefakt nebo dětská práce, je to jen viditelný důkaz, že ne každému je dáno. Kéž by to pochopilo i devadesát procent současných módních blogerů! To, že dokážu vyťukat jedním prstem jednotlivé bukvy na klávesnici ještě naznamená, že jsem spisovatel. BrsxcUgtttt!?

Nepublikováno

Pozornost pro pražského přítele Pavla:

Příběh potištěného porcelánu po prabábě.

To je pořád Krakonoš, Krkonoše, Freiheit (co je hezky česky Svoboda nad Úpou), Krakonoš... a stále dokola. Jakoby v mozkovém kolovrátku přeskakovala jehla na gramodesce. Koho asi zajímá číst věčně texty na jedno brdo, kromě autora? Ale krkonošské sudetské babičky měly ve svých parádních cinkostnech památeční lahůdky i pro uměním zmlsané Pražáky. Bohužel prašivá léta kolem poloviny minulého století, kdy sotva skončily válečné hrůzy, ujal se vlády nevzdělaný lumpenproletariát s rudou věrchuškou za zády, umění minulosti moc nepřála. A ruku na srdce, ani my, tehdejší nerozumní kluci nově nastěhovaní do opuštěného pohraničí, jsme nic, co neslo stopy něčeho německého, nijak nešetřili. A nemuselo na tom vůbec být potupné znamení nenáviděné svastiky ani zalomené litery fraktury. Zvlášť průsvitný značkový porcelán nebo malované sklo pěkně hlasitě křupaly pod nohama nebo se rozprskly po dobře mířených ranách prakem. Něco se přes to všechno přece jen zachovalo. Nad drobnými prasklinkami vzniklými užíváním nenáročný sběratel jen mávne rukou.

V Galerii Veselý výlet v Peci pod Sněžkou byla 20. ledna 2017 zahájena atraktivní výstava Portréty z Krkonoš od vybraných autorů tvořících v rozpětí posledních 115 let, slibující vysokou návštěvnost. Shodou osudových náhod se na jednom z nejnavštěvovanějších internetových aukčních portálů eBay objevila krátce před tím fotografická vizitka, inzerovaná jako „Junger Mann Matrose in Kataro" od Josefa Jeschke ze Svobody nad Úpou, majitele jednoho z prvních fotoateliérů v Úpském údolí, na výstavě hojně zastoupeného. Je to jen smutná ukázka konců vzácných rodinných památek krkonošských obyvatel „odsunutých" po druhé světové válce do Německa, o něž potomci už nemají zájem. Přitom je to i kulturně historické dědictví našeho domova, o které se v hodině dvanácté rozhodl starat nově založený zapsaný ústav Paměť Krkonoš, spolupořadatel výstavy. Existují i horší (nevratné) konce dobových archiválií, dobře známé i z domácích luhů a hájů. Tenhle fešný plaváček se tak naštěstí sběratelskou cestou za několik drobných europenízků vrátil zpátky do města vzniku portrétu, ale jak se později ukázalo i do svého rodiště.

Když se v olympijském roce 1928 v neděli 29. ledna slavnostně zahajovala zimní sezóna na „Dračím skokanském můstku" (v originále „Lindwurmschanze") v Trutnově, byli už někteří z krkonošských lyžařských es, Buchberger, Donth, Möhwald, Wende a další, na cestě do dějiště první samostatně pořádané zimní olympiády ve vyhlášeném švýcarském horském středisku ve Svatém Mořici. Hry se konaly ve dnech 11. až 19. února, ale výprava československých sportovců odcestovala už 27. ledna. Početné zastoupení v ní měli německy mluvící závodníci z pohraničních hor, sdružení v organizaci HDW (Hlavní svaz německých spolků zimních sportů v Československé republice). Jeden z nich, Rudolf Burkert z Polubného, vybojoval pro ČSR historicky první olympijskou medaili pro zimní sporty, bronz za třetí místo ve skoku na lyžích, na dlouhých dvacet let jedinou. Trutnovská německá sportovní federace DSV, pořadatelka sportovního klání, ve snaze přilákat alespoň nejlepší borce z „druhé vlny", připravila pro vítěze jednotlivých kategorií atraktivní sady plaket v tradičním provedení tří cenných kovů, doplněné navíc pěti olympijskými kruhy s barevným smaltováním. První cenu v hlavní kategorii mezi šesti závodníky vybojoval před dvěma reprezentanty Žacléře, Josefem Heinschem a Waltrem Demuthem, zástupce nastupující mladé generace Fritz Klein v barvách spolku „Aupatal" ze Svobody nad Úpou se ziskem celkem 18 417 bodů za skoky v délce 30 a 28 metrů. Zatímco absolutní svobodská jednička, playboy a miláček davů Franz Wende na olympiádě tentokrát výjimečně nebodoval, své fanoušky nezklamalo ani druhé žhavé želízko v ohni. Putovní cenu města Trutnova získal za nejvyšší zisk bodů v obou třídách Josef Richter ze stejného oddílu. Navíc i v obou mládežnických skupinách zvítězili skokani ze Svobody - Walter Heinsch a Franz Maly. Ten za nejhezčí skok dne získal cenu místních dam. Jako dodatečná perlička z dobové novinové zprávy září sdělení, že v komisi rozhodčích byl i známý válečný letec a bývalý aktivní skokan na lyžích Ing. Otto Schrimpel z Horního Starého Města. Uvedená konkrétní plaketa je díky vyryté dedikaci na rubové straně vlastně sběratelský unikát. Jakmile se objevila v aukční nabídce na internetu, dala se tudíž předpokládat vlna zvýšeného zájmu a ne jen finanční přetahovaná pouhých dvou vážných dražitelů.

Nepublikováno

Lucie Hejsková zpovídá pro Krkonošské Rýchorky publicistu a sběratele Antonína Tichého 

Na vernisáži výstavy obrazů a kreseb významného, avšak pozapomenutého, trutnovského německého malíře Wenzela Labuse (1. 6. 1888 - 4. 1. 1939) v Muzeu Podkrkonoší 26. ledna, jsem si uvědomil, že i v mém hodně, hodně, hodně rozvětveném rodokmenu figurují na jedné postranní větvičce nějací Lábusové z východních Čech. Sám umělec se již narodil v Trutnově, ale jeho stejnojmenný otec pocházel z Dolního Plesu u Jaroměře. Trochu mě popíchlo, když přítomný trutnovský muzikant Vojta Lábus, který se svými spoluhráči obstarával hudební doprovod a na závěr přednesl vtipnou etymologii svého jména, uváděl jako místo původu svých předků nedalekou obec Jasenná. „Moji" Lábusové zas pocházejí z okolí Nového Města nad Metují, rovněž na Náchodsku. I z jiných pramenů je zřejmé, že v minulosti bylo ve zmiňovaném regionu Lábusů jak naseto. Ze zkušenosti vím, že je to příliš mnoho náhod najednou. S pomocí přátel genealogů, především pokrevně vzdáleně spřízněného zkušeného badatele Jana Kočího z Jaroměře, který má ke jmenovaným Lábusům v rodokmenu nejblíže, i již zmíněného Vojty, a také díky online přístupu do některých digitalizovaných matrik, se mi podařilo shromáždit několik neznámých informací.