Freiheit

Uvelebeni v pohodlném čalounění svého ferrari, bavoráku, škodovky nebo nějakého čilého „japončíka" (každý podle velikosti vášně a naditosti kapsy) si už ani nedokážeme představit drkotání na kozlíku za koňským spřežením po prašných cestách nedávné minulosti. Mnozí si rozmanité povozy bez burácejících motorů pamatujeme aspoň z dětství. Nejmladší generace už jen z pohádek a filmů pro pamětníky. Technický pokrok uhání kroky mílovými a během posledního století trumfnul zaběhnutý pořádek věků předešlých. Dnes už lze tažná zvířata při práci - a nebyli to vždycky jenom koně - vidět jen sporadicky, pokud vyloučíme jezdecký sport, který se s těžkou dřinou formanských, důlních, pivovarských, vojenských a samozřejmě zemědělských koní nedá srovnávat. Jen si vzpomeňte na statné valachy pendlující s nákladem mezi papírnami a nádražím či zapřažené v alegorických vozech poválečných 1. májů, bujné vraníky klusající s lehkými bryčkami posledních sedláků nebo trpělivé a odolné huculy z horských bud, oddaně čekající na své věčně podroušené vozky před hospodou Na Peci, než je nahradily rolby a sněžné skútry.

Několik starých fotografií davů v ulicích a na náměstí maně vyvolává odezvu na první verš refrénu zprofanované písně Jana Wericha, Jiřího Voskovce a Jaroslava Ježka, provázející kdysi tak úspěšnou Baladu z hadrů na scéně Osvobozeného divadla. A člověka vzápětí napadne, že to většinou věští pěkný průšvih. Zástupy lidí pochodujících v sevřených formacích městem znamenaly i v poklidném provinčním městečku, jakým byla Svoboda nad Úpou v první polovině minulého století, zpravidla nějaký zlomový dějinný okamžik. Tak připněte fangličku a pojďte se mnou na malý pomyslný exkurs po Haupt Strasse a na Marktplatz, eventuelně Třídou maršála Stalina na náměstí Svornosti. A pokud vám úsměv trochu ztuhne ve tváři, nekruťte hlavou - takoví jsme byli.

V nejbližším okolí Svobody nad Úpou byla v minulosti spousta zajímavých míst, která se stala cílem svátečních vycházek. Ať už šlo o vyhlídkový bod, příjemnou procházku starobylým stromořadím nebo drobné světské i sakrální stavbičky, památný strom či jen kout s vlastním tradovaným tajemstvím. Krajina se však neustále proměňuje. Někdejším dalekým výhledům brání vzrostlý les, aleje jsou pokáceny, cestičky zarostlé křovím a mnoho drobných stavebních památek ohlodal zub času nebo zanikly úplně. Vznikly nové výletní cíle, ale mnoho jich není.

Už z názvu uvedené součásti zdobených koňských postrojů je zřejmé, že není tou nejdůležitější, když jen tak „darmo visí" na venkovní straně pohřbetníku koní v zápřahu. U podsedního koně vlevo, u náručního vpravo. Často ještě doplněn zpravidla čtyřmi šlahouny v podobě ocvočkovaných řemínků s mosaznými poklicemi a sponami nebo umně splétanými šňůrami s barevnými bambulemi a střapci. Nebo kombinací obojího podle fantazie majitele. A to nejen u lehké kočárové stroje šlechtických čtyřspřeží. Kůň býval váženým pomocníkem v zemědělství i v dopravě, a tak i pár tažných valachů míval postroj patřičně vyšperkován blyštivými kovovými doplňky. Nezáleželo ani zdaleka na finanční situaci majitele. I docela chudí vesničtí furianti dokázali do vzhledu svých miláčků, ale i živitelů, někdy investovat majlant. Výzdoba se neomezovala jen na kování chomoutu nebo ohlávky s uzdičkou. Naleštěné řemení zdobily mosazné nebo alpakové spojovací články, cvočky, pokličky, zvonky, rolničky. Současní pankáči by jen valili bulvy.

I v dřívějších dobách, kdy měl každý rok v podhůří Krkonoš čtyři charakteristická období a ne jen chladno a zimu, byla Svoboda nad Úpou svou zeměpisnou polohou předurčena spíš k provozování zimních sportů. Z nich především lyžování, které za posledních sto let zaznamenalo neuvěřitelný rozvoj, je v místě stále populární. Vývoj lyžařského vybavení, technického zázemí a služeb je hlavní příčinou, že ze všech disciplin se dnes většina rekreačních i vrcholových lyžařů věnuje převážně těm sjezdovým.

Módní srovnávací dvojice fotografií, konfrontující historické záběry městské zástavby, panoramatické snímky krajiny nebo jednotlivé krajinné či urbanistické prvky se současným stavem, pokud možno z téhož místa pozorovatele, by se při dostatku dobového materiálu daly i ze Svobody nad Úpou publikovat v nekonečném seriálu. Když odhodíme staromilský sentiment, nemusí dnešní stav odejít z porovnání vždy jako poražený. Pro tentokrát zůstaneme jen u budov, které se dochovaly, ať již v původní nebo pozměněné podobě. Pokud je brutálním způsobem nepoznamenaly různé přestavby, především „modernizace" dveřních a okenních otvorů nebo odstranění zdobných architektonických prvků, jedná se v posledních několika desetiletích většinou o kosmetické úpravy fasád.

Některá města jsou na významné události bohatá, jiná méně. Počet slavných rodáků na kilometr čtverečný je jiný na venkově, jiný v metropoli. Také kulturní vyspělost jednotlivých lokalit se z neznámých důvodů navzájem liší. To všecko má nesporný vliv na počet dochovaných památek na daném území. Svobodu nad Úpou zasáhla v tomto směru nejen ničivá turbulence protihabsburských nařízení po rozpadu monarchie v roce 1918, ale možná v ještě větší míře poválečné vysídlení původního německého obyvatelstva koncem první poloviny minulého století, spojené s pomníkoborectvím ideovým i jenom nevědomým nebo vandalským. Zaměříme - li se pouze na pamětní desky, těch historicky doložených nebylo v obci nikdy přespříliš. Asi mediálně nejznámější je bohužel ztracená mramorová deska připomínající zdejší pobyt císaře Josefa II. při inspekci bojišť z prusko - rakouské války o bavorské dědictví v roce 1778 - 1779.